Kolínská půlhodinka

Na nákupu v drogerii
Na nákupu v drogerii

Ráda chodím do drogerie v Husově ulici u náměstí, hned vedle knihovny, ve které jsem od šesti let byla víc než doma, nejenom jako čtenářka, ale chodila jsem tam i pomáhat. Naproti knihovně jsem se totiž narodila.

Kdykoli jdu dneska Husovou ulicí, koukám do našich oken a vzpomínám.

Naproti našemu domu, v místech, kde teď stojí pečovatelský dům a dole je zmiňovaná drogerie, stály do poloviny sedmdesátých let domy kolínských živnostníků. Například na jednom byl veliký nápis KOŽEŠINY - MÁDLE a bydlela v něm s rodiči a svými příbuznými moje kamarádka a spolužačka Nina a já tam za ní často chodila.

Místo těchto domů stojí teď pečovatelský dům, který má v přízemí drogerii a mně se tady už několikrát podařil návrat do dětství! To místo je totiž začarované!

Pomalu jdu mezi regály a najednou je mi deset let a hrajeme si s Ninou u nich v domě, přesně v místech, kde je teď drogerie. Pak se rozloučíme, já přejdu silnici a jdu domů, do našeho bytu v prvním patře.

Táta sedí v kuchyni, na svém místě v rohu u stolu a čte si, starší bratr Kája si hraje s malým bráškou Františkem, maminka si povídá s babičkou, která u nás byla skoro pořád, protože bydlela v přízemí, a babiččina sestra, prateta Babeta, sedí na kanapi a kývne na mě, pojď sem, Irko, ukaž se mi, co to máš na sobě…

Když jsem do své kouzelné drogerie zašla nedávno, nadechla jsem se a čekala na kouzlo, abych se zase na chvíli vrátila do dětství.

Bohužel mě uviděla aktivní učenka a okamžitě se mi s maximální péčí začala věnovat a upozorňovala mě na krémy, které byly ve slevě. Odmítla jsem je a šla od ní dál a chtěla jsem ještě jednou zkusit, jestli kouzlo návratu do minulosti přece jenom nepřijde, ale aktivistka mi začala nabízet další a další krémy. Proti vráskám, před koupáním, při koupání, po koupání, na ráno, po obědě, na odpoledne, na večer...

Statečně jsem se vzepřela.

„NE! Mně stačí můj krém! Jsem na něj zvyklá! A myslím si, že na svých skoro sedmdesát let mám pleť dobrou!“ Aktivistka snaživě přikývla.

„To máte! Sou ženský, který ve čtyřiceti vypadají hůř než vy!“

A pak jsem šla od náměstí Kouřimskou ulicí nahoru ke svatému Bartoloměji a před výlohou prodejny skla, porcelánu a keramiky jsem se zastavila a kochala se.

Když odtamtud vyšla moje známá, bylo na ní vidět, že zadržuje smích. Potěšilo mě to. Před rokem jsme spolu jely vlakem a ona si stěžovala na manžela. Prý je to strašný vztekloun, který je schopný rozmlátit všechno, co mu přijde pod ruku, ale teď vypadala spokojeně!

Třeba se už ten její dovztekal a je šťastná vdova, napadlo mě, a když jsme se pozdravily, kývla jsem na ni, ať mi řekne, co si koupila hezkého.

Vyndala z tašky balíček a vybalila hrníček, který bych si nikdy nekoupila!

Dokonce bych z něho nepila ani ve tmě! Ale než jsem si stačila vymyslet, co o něm řeknu hezkého, vzala mě podpaží a spiklenecky na mě mrkla.

„Máš pravdu! Je strašnej! Taky bych si ho nikdy nekoupila! To je pro Standu. Já teď domů kupuju jenom ty hrnky, který se mi nelíbí, a když začne řádit, tak mu je nenápadně přistrčím k ruce...“