Láskyplné eskapády v bazénu

„Paní Fuchsová, to už je to zase rok,“ volají na mě po příjezdu údržbáři. A když dostanu pokoj na pátém poschodí, zlobí se pokojské z loňského čtvrtého, proč nejsem u nich. Sestřičky mě vítají na procedurách a navzájem se informujeme, co je nového u nich a jaká kniha je nová u mě.

Za ty roky se v lázních hodně změnilo, ale dost věcí zůstává stejných. Například v šatně před bazénem jsou stále skříňky, do kterých odložíme své věci, skříňku zamkneme a v plavkách s klíčkem v ruce se vydáme do sprch. Když se osprchujeme, jdeme k bazénu, kde klíček s číslem své skříňky pověsíme na jeden z mnoha věšáčků na zdi.

Od prvního pobytu v lázních jsem měla problém zapamatovat si číslo klíčku, abych si po cvičení v bazénu vzala z věšáčku ten správný. „Dvacet, dvacet, dvacet...,“ říkala jsem si, když jsem skříňku zamykala. „Dvacet,“ opakovala jsem si, když jsem se před vstupem do bazénu sprchovala. „Jak já si tu zatracenou dvacítku zapamatuju!?“

A už v roce 1995 mě napadlo, abych si číslo klíčku zapamatovala podle toho, co podstatného jsem prožila v oblasti svých láskyplných eskapád ve dvaceti letech.

„Když mi bylo dvacet, zamilovala jsem se do Jarka z Brna, který mi odepsal na můj inzerát v Mladém světě, Spisovatelka hledá Zn.: přítele. Přišlo mi dvacet osm odpovědí a Jarka jsem okamžitě vyřadila. Bylo mu pětatřicet. „Dědek,“ řekla jsem si pohrdavě, ale po přečtení všech odpovědí postoupil na první místo, a byla z toho láska jako trám, která začala každodenním psaním dopisů.

Díky těmto dopisům jsem získala celoživotní přátelství pana Kočičky, pošťáka, který mi denně házel dopisy od Jarka do mé schránky. Když jsem se po roce od Jarkova kamaráda náhodou dozvěděla, že Jarek má tři děti a je ženatý, což mi zapomněl říct, bylo po lásce…

„Dvacet, dvacet,“ říkala jsem si tehdy spokojeně, když jsem se ponořila v bazénu do vody. „Můj klíček má číslo dvacet. To nezapomenu. Dvacet. Bylo mi dvacet let a Jarek, kterého jsem milovala, byl prolhaný zmetek! Naše láska byla sice krátká, ale jeho lež mě tehdy bolela hodně dlouho.“

A tak jsem v lázních při každém bazénu vzpomínala na láskyplné eskapády svého mládí. Ano, mládí! Skříňky sice měly čísla od jedné do pětatřiceti, ale nižší čísla byla na druhém konci ode dveří, kterými se do šatny vcházelo, takže jsem si většinou zabrala skříňky, které byly blíž, a ty měly čísla od šestnácti do pětadvaceti.

Nikdy se nestalo, že bych si na něco láskyplného nevzpomněla, a tak jsem byla přesvědčená, že moje láskyplné vzpomínání zachrání moji paměť i letos, ale mýlila jsem se. Přišla jsem poprvé na bazén a vybrala si skříňku s číslem dvacet pět. Okamžitě jsem zapnula paměť a čekala, až mi z ní vyskočí nějaká láskyplná eskapáda, a ono nic.

„Dvacet pět! Dvacet pět,“ říkala jsem si urputně, když jsem se ponořila do vody, smířená s tím, že si po odchodu z bazénu vezmu určitě cizí klíček, ale v tu chvíli si mě v prosklených stěnách našly paprsky slunce, které mou paměť probudily.
„Když ti bylo dvacet pět, narodil se ti syn!“