Malé, velké a staré děti

„Já si také připadám jako velké dítě,“ řekl mi čtyřicetiletý podnikatel, který má firmu s několika stovkami zaměstnanců.

„Máte pravdu. Všichni jsme pořád děti, akorát teď jsme už děti staré,“ usmála se moje známá, osmdesátiletá dáma, a bylo na ní vidět, jak ji těší, že se na ni někdo zase po dlouhé době dívá jako na dítě, i když staré.

Pokud si také myslíte, že my dospělí jsme velké a staré děti, pak vás mezi námi vítám! A pokud se teď shovívavě usmíváte a říkáte si něco o mém hóóódně nízkém IQ, zkuste si, prosím, představit některého ze svých spolužáků ze základní školy, kterého vídáte i teď!

Ano, změnil se, ale určitě v něm zůstalo hodně z kluka, se kterým jste chodili do školy, mám pravdu?

I teď se uráží a je vztahovačný. Popotahuje, protože zase nemá kapesník. Kouká na vás ze strany, jako když mu bylo deset. Červená se a mluví tiše. A klátí se při chůzi jako kachna. Je to tak?

Vždyť vám to říkám. Nestal se z něho dospělý, stalo se z něho velké dítě, ze kterého se pomalu stává dítě staré.

V podstatě o nic nejde! Jde jenom o to, jak nazýváme to, co se s námi děje po narození! Někdo nás kdysi začal dělit na děti, dospívající mládež, na dospělé a na seniory. Ale ten někdo mohl zrovna tak použít termíny malé děti, velké děti a staré děti a bylo by to totéž! Myslím si, že by to možná bylo i hezčí. Laskavější! Lidštější.

Je to už víc jak dvacet let, co jsem své sedmnáctileté dceři říkala dnes a denně, dávej na sebe pozor a totéž jsem říkala i své, tehdy osmdesátileté mamince.

A pak jsem jednou stála na kolínském nádraží, na třetím nástupišti, odkud jezdí vlaky na Prahu, kolem projížděl nákladní vlak, do toho hlásili, že přijíždí osobní vlak od Pardubic, a já neslyšela, že k nástupišti přijíždí „můj“ vlak a upozornilo mě na něj až ostré zahoukání lokomotivy pár metrů ode mě.

Věřte mi, že strach, který se do mě v tu chvíli zakousl, se mě držel ještě v Českém Brodě! Proč mi také někdo neřekne, abych na sebe dávala pozor, říkala jsem si lítostivě a chtělo se mi brečet. Připadala jsem si jako dítě, které už je sice velké, ale ještě není staré. Uběhlo pár let a moje tehdejší přání se splnilo.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla mi jednou Rita, když jsem se chystala do Prahy do Činoherního klubu, kde mě čekala večerní generálka a po ní návrat půlnočním vlakem do Kolína. Byl to krásný pocit, i když pro mě znamenal, že se v očích své dcery začínám pomalu stávat starým dítětem. A protože mi to říkala denně a denně mi to psala do esemesek a já jí také, vymyslely jsme zkratku D. P.

Dej pozor.

D. P. mami, D. P. Ritunko.

Stala jsem se definitivně starým dítětem a jsem jím ráda. Je totiž hezké být pořád dítětem, i když starým.

Před lety, když mojí mamince bylo přes devadesát, jsme spolu mluvily o jakémsi válečném konfliktu a maminka mi řekla, víš, Irenko, já mám strach z války!

V tu chvíli jsem dostala strach také, ale protože se nerada bojím, napomenula jsem ji.
„Mami, ale s dětmi se nemá mluvit o válce!“

Překvapeně se na mě podívala a pak přikývla.

„Máš pravdu. Dělala jsem si legraci. Nemám strach! Proč bych měla mít strach, viď? Nemám strach a ty se také neboj, Irenko!“