Jak vypadá štěstí

Vzala jsem poprvé v životě do ruky golfovou hůl, rozpřáhla jsem se a... trefila se. Měla jsem štěstí. Totéž se opakovalo ještě několikrát. Nevím, jak se mi to podařilo, protože jsem někdy ani nevěděla, kam mám střílet, ale podařilo se mi to. Možná i proto mi zhrzení spoluhráči začali říkat, že vypadám strašně a že bych měla něco udělat s vlasy.

„Fouká vítr,“ bránila jsem se, nicméně jsem jim v duchu dávala za pravdu. Měla bych s vlasy něco udělat!

Druhý den, ve středu, jsme jely s Ritou domů, seděly jsme ve třetím vagónu za lokomotivou, kam jsme měly místenky a bezpečně jsme projely pod mostem ve Studénce, pod tím mostem, který za dva dny, v pátek, spadl na stejný vlak...

„Myslím na tebe a na Ritu a děkuju bohu za to, že jste ve středu šťastně dojely...“

To mi napsala moje nejmilejší kamarádka v pátek.

„Mami, jsi ještě v lázních? Nejela jsi domů dneska? Nebyla jsi v tom vlaku?“

To mi napsal můj syn Filip, který se jinak tváří, že ho na svět nepřivedla jeho maminka, ale zapomněli ho tady mimozemšťané.

Ne, nebyly jsme s Ritou v pátečním vlaku. Měly jsme štěstí. Jely jsme už ve středu.

O víkendu jsem šla na internet, a sotva jsem ho otevřela, vykulila se na mě starší žena na dvou fotografiích. Před Proměnou a Po Proměně. Její Proměna byla úžasná!

V domnění, že se jedná o klasický časopis ŽENA, jsem napsala na e-mail, který vyzýval k přihlášení do Proměny. Napsala jsem, že jsem právě přijela z lázní, vypadám příšerně, a že bych do Proměny šla, ať mi napíší, kolik to stojí.

Odpověděli mi, ať pošlu fotku a míry, že mě zařadí do výběru, že ženy do Proměny vybírají čtenáři a je to zadarmo.

Poslala jsem tedy fotku i míry a pak jsem na celou Proměnu zapomněla, ale prvního září mi od rána chodily e-maily od kamarádů, a ve všech bylo to samé.

„Jsi v zářijové Proměně a už teď máš 50%!“

Za hodinu to bylo 60%!, a na konci hlasování dokonce 80%! Prostě jsem měla štěstí! Nebudu v žádném časopise, ale byla jsem společně se čtyřmi ženami vybraná do Proměny na jednom internetovém portálu. Nevím, z jakého důvodu, ale čtenáři posílali nejvíc hlasy mně.

Jak řekl pan Fuchs, posílají ti hlasy, protože tě litují, jak vypadáš. Řekla jsem to v Činoherním klubu a Marek Taclík zavtipkoval.

„Nenene, Irenko! Posílají ti hlasy, protože litují pana Fuchse!“

Moje Proměna se uskutečnila 22. září 2008. Dcera jela do Prahy se mnou a pečlivě sledovala, co se mnou tým Proměny dělá. Nejdřív jsme byli v kadeřnickém salonu, pak nás odvezli taxíkem do ateliéru kousek od Hlavního nádraží, kde mě nalíčili, pan fotograf od začátku všechno dokumentoval, a pak mě dvě dámy oblékly do modelů z katalogu. Zajímavé bylo, že to byly věci, které bych si nikdy nekoupila, a přitom mi všechny modely slušely!

„Vy máte naše míry, vy jste jako modelka,“ rozplývaly se dámy a  pan fotograf fotil a fotil a na konci, jako odměnu, jsem si mohla vybrat dvě věci, které jsem předváděla. Vybrala jsem si černý rolák, který nosím stále a bundu, která je, zdá se, také věčná!

Den to byl namáhavý, ale naštěstí jsme byly na nádraží za dvě minuty a krásně jsme stihly rychlík do Kolína. Když jsme seděly s Ritou v kupé, samy dvě, oddychla jsem si, že je to za mnou. Ale radovala jsem se předčasně!

„Koupím ti šminky a budeš se každý den líčit! Budeš si dělat makeup, naučím tě to! A potřebuješ nové brýle, ty ti dám k Ježíšku. A chodíš příšerně oblékaná, s tím musíme také něco udělat...“

A protože svoji dceru, narozenou ve znamení Lva, znám, věděla jsem, že to myslí vážně. Mám prostě štěstí...