Rohož na náš balkon

Byla jsem týden na školení a veškeré naše spojení bylo přes mobil. A jistě uznáte, že takové spojení je pro novomanželku opravdu málo!

Ze školení jsem přijela před chvílí, tak jsme se domluvili, že se sejdeme v restauraci, kam Pavel chodí na oběd. On se pak vrátí do práce a já půjdu domů a budu na něho čekat!

Když jsem ucítila jeho ruce na ramenou, pomalu jsem si stoupla, otočila se k němu a Pavel mě objal, líbal, ale hned se podíval na hodinky.

„Máme na sebe dvacet minut, Janinko. Pak musím letět. Slíbil jsem šéfovi něco dodělat, ale do pěti jsem doma. Už se nemůžu dočkat!"

Naklonil se ke mně tak blízko, až jsem cítila jeho dech.

„Víš, kde jsme se ještě v našem novém bytečku nemilovali? Na balkoně! Koupil jsem speciální balkonovou rohož a dneska ji vyzkoušíme při hvězdách!“

Před měsícem jsme se nastěhovali do nového bytu, a když jsme se právě nemilovali, tak jsme ho zařizovali. A na balkoně jsme se opravdu ještě nemilovali!

„Podívej se, kdo to k nám jde!"

Otočila jsem se. Restaurací proplouvala Martina v černých kalhotách a v přiléhavé blůze s třásněmi na rukávech.

„Pavel na tobě může oči nechat! Kde na to bereš, ty potvoro," zeptala jsem se jí se smíchem, sotva dosedla a Martina se ušklíbla.

„To víš, já jsem svobodná!"

Pavel se ke mně naklonil.

„Janino, stačí říct a já jí ty třásně ušmiknu!"

Všichni tři jsme se rozesmáli. Byli jsme přátelé. Martina pracovala ve stejné firmě jako Pavel a byla nám před dvěma měsíci za svědka.

„Tak, kdy mě pozvete do svého hnízdečka, hrdličky? Třesu se nedočkavostí!“

Pokrčila jsem rameny.

„Teď jsem byla týden pryč a dovedu si představit, jak to tam vypadá, musíš ještě chvíli vydržet!"

Když Pavlovi přinesli jídlo, my s Martinou popíjely kafe a všichni tři jsme si povídali o všem možném. Nenápadně jsem si prohlížela její blůzu. Byla nádherná. Nápadná a přitom jednoduchá. A ty knoflíky! Stočení černorudí hadi!

Když se Martina zvedla a šla na toaletu, všimla jsem si, že jí druhý knoflík odzdola chybí. To je blbý! Pokud nemá náhradní, bude muset vyměnit všechny!

Za chvíli se vrátila, Pavel dojedl, zaplatil a všichni jsme vyšli ven. Zamávali jsme si, oni šli do práce a já na metro.

Celé odpoledne jsem uklízela a chystala slavnostní večeři při svíčkách. Když jsem měla všechno hotové a bylo pár minut před pátou, vzpomněla jsem si na rohož, co o ní Pavel mluvil.

Otevřela jsem balkon. Byla tam, srolovaná v koutě. Speciální balkonová rohož. Rozmotala jsem ji a lehla si na ni. Viděla jsem nebe. Nic jiného než nebe!

Cítila jsem odpolední slunce na tváři, když jsem se slastně protáhla, něco mě zatlačilo pod lopatkou. Sakra! Muselo to být zamotané v rohoži!

Zašmátrala jsem pod sebou a vytáhla to. Byl to knoflík a na něm stočený černorudý had.