Oči sněhem zaváté
Občas se potkám s lidmi, kteří stále neodpustili svým rodičům. Mladí, starší, senioři. Říkám jim, křivdy z dětství neodpustíte nikdy, pokud je nepochopíte do pětatřiceti.
Začátkem padesátých let bylo v Kolíně hodně sněhu. Táta vzal sáňky, dopředu posadil o dva roky staršího brášku a mě, dvouletou, posadil za něj. Drž se, Mášenko, řekl a sáňky se rozjely. Netrvalo dlouho, spadla jsem a zůstala sedět v závěji. Oči jsem měla sněhem zaváté, táta s bráškou jel dál, už skoro nebyl vidět, ale já věděla, že se pro mě vrátí, stejně jako jsem odmalička věděla, že babička s maminkou rozmazlují mého o dva roky staršího brášku, který se narodil krátce po smrti dědečka, a tyhle dvě ho braly jako někoho, koho jim děda poslal za sebe.
Táta věděl, že je Kája v rodině božstvo, a když byl doma, stala jsem se jeho preferovanou Mášenkou, a já litovala, že je doma málo, protože po práci šel většinou do hospody, což jsem už jako dítě chápala. Co by ho čekalo, kdyby přišel domů? Kuchyň plná ženských. Kolem stolu, kde měl v rohu své místo, seděla maminka, babička, její sestra Babeta a občas i naše sousedka. Také by se mi domů nechtělo.
A tak jsme s bráškou žili život maminky a babičky a táta chodil skoro každý den do hospody, odkud se vracel v noci a chtěl si povídat. Když zjistil, že si s ním nikdo povídat nechce, lehl si, povídal si do tmy a kouřil. Všichni jsme tehdy spali ve velkém pokoji, a já ze své postele sledovala jeho postel a hořící cigaretu, která se ve tmě pohybovala sem a tam a bála jsem se, že uhoří.
Když se v sedmapadesátém roce narodil můj druhý bráška František, a táta přišel v noci domů, maminka mě vzbudila, já si vzala její černý župan, v kuchyni jsem tátu odchytila a pak jsme spolu seděli u stolu, dvě, tři hodiny a táta povídal a povídal a já byla hrdá na to, že mi říká všechno a nemá přede mnou žádné tajemství.
Kromě těchto nočních dýchánků jsme spolu také četli. Když mi bylo šest, maminka ho přihlásila v knihovně, která byla v naší ulici, pak mi dala jeho legitimaci a řekla, budeš chodit do knihovny tátovi půjčovat knihy.
Bylo to úžasné! Vybírala jsem sice knihy pro tátu, ale četla jsem je s ním. Chodila jsem mu je půjčovat do roku 1982, kdy zemřel. Za rok se mi narodila dcera a díky ní jsem tátu konečně pochopila a poprvé v životě jsem komusi mezi řečí řekla, že můj táta byl alkoholik.
Před deseti lety mi poštár přinesl pozvánku do slovenské Pošty pre teba. Zavolala jsem to své devadesátileté mamince a ta lakonicky konstatovala, pozval si tě bratr nebo sestra.
A pak jsem se od ní, na svá stará šedesátiletá kolena dozvěděla, že táta po válce pracoval jako řidič na statku v Napajedlech, měl pletky se statkářovou dcerou a ta otěhotněla. Táta si ji chtěl vzít, ale statkář mu hodil přes vrata jeho kufr a poštval na něj psy. Táta se urazil, vrátil se do Kolína, za půl roku poznal maminku, tohle všechno jí řekl a pak už o tom nikdy nemluvili. Nikdy. Ani v sebevětší hádce, a že jich bylo, nepadlo mezi nimi o Napajedlech jediné slovo.
Tati a mami, škoda, že mi už nemůžete říct, jak vám bylo, když jsem odmalička tvrdila, že vím, že mám někde sestru a chtěla jsem, abyste mi řekli, kde...
Související
-
Irena Fuchsová: Ve školce se dneska zase děly věci
Ve středu bude Mezinárodní den dětí. Všichni víme, že děti jsou stejné v každé době, a pokud tomu někdo náhodou nevěří, tak ho zvu na návštěvu školky do roku 1979.
-
Irena Fuchsová: Nevychované dětičky v reklamách
To, o čem vám budu dneska vypravovat, mi vadí už hodně dlouho, ale nikdy mě to nedokoplo k tomu, abych o tom napsala. To, o co jde, znáte všichni!
-
Irena Fuchsová: Co jsem se naučila od své dcery
Dámy, když máme zítra ten náš, Mezinárodní den žen, pojďme si dneska dát ženské téma, co říkáte? Porod, mateřství, matky a jejich dcery. Souhlasíte?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka