Oči sněhem zaváté

Občas se potkám s lidmi, kteří stále neodpustili svým rodičům. Mladí, starší, senioři. Říkám jim, křivdy z dětství neodpustíte nikdy, pokud je nepochopíte do pětatřiceti.

Začátkem padesátých let bylo v Kolíně hodně sněhu. Táta vzal sáňky, dopředu posadil o dva roky staršího brášku a mě, dvouletou, posadil za něj. Drž se, Mášenko, řekl a sáňky se rozjely. Netrvalo dlouho, spadla jsem a zůstala sedět v závěji. Oči jsem měla sněhem zaváté, táta s bráškou jel dál, už skoro nebyl vidět, ale já věděla, že se pro mě vrátí, stejně jako jsem odmalička věděla, že babička s maminkou rozmazlují mého o dva roky staršího brášku, který se narodil krátce po smrti dědečka, a tyhle dvě ho braly jako někoho, koho jim děda poslal za sebe.

Táta věděl, že je Kája v rodině božstvo, a když byl doma, stala jsem se jeho preferovanou Mášenkou, a já litovala, že je doma málo, protože po práci šel většinou do hospody, což jsem už jako dítě chápala. Co by ho čekalo, kdyby přišel domů? Kuchyň plná ženských. Kolem stolu, kde měl v rohu své místo, seděla maminka, babička, její sestra Babeta a občas i naše sousedka. Také by se mi domů nechtělo.

A tak jsme s bráškou žili život maminky a babičky a táta chodil skoro každý den do hospody, odkud se vracel v noci a chtěl si povídat. Když zjistil, že si s ním nikdo povídat nechce, lehl si, povídal si do tmy a kouřil. Všichni jsme tehdy spali ve velkém pokoji, a já ze své postele sledovala jeho postel a hořící cigaretu, která se ve tmě pohybovala sem a tam a bála jsem se, že uhoří.

Když se v sedmapadesátém roce narodil můj druhý bráška František, a táta přišel v noci domů, maminka mě vzbudila, já si vzala její černý župan, v kuchyni jsem tátu odchytila a pak jsme spolu seděli u stolu, dvě, tři hodiny a táta povídal a povídal a já byla hrdá na to, že mi říká všechno a nemá přede mnou žádné tajemství.

Kromě těchto nočních dýchánků jsme spolu také četli. Když mi bylo šest, maminka ho přihlásila v knihovně, která byla v naší ulici, pak mi dala jeho legitimaci a řekla, budeš chodit do knihovny tátovi půjčovat knihy.

Bylo to úžasné! Vybírala jsem sice knihy pro tátu, ale četla jsem je s ním. Chodila jsem mu je půjčovat do roku 1982, kdy zemřel. Za rok se mi narodila dcera a díky ní jsem tátu konečně pochopila a poprvé v životě jsem komusi mezi řečí řekla, že můj táta byl alkoholik.

Před deseti lety mi poštár přinesl pozvánku do slovenské Pošty pre teba. Zavolala jsem to své devadesátileté mamince a ta lakonicky konstatovala, pozval si tě bratr nebo sestra.

A pak jsem se od ní, na svá stará šedesátiletá kolena dozvěděla, že táta po válce pracoval jako řidič na statku v Napajedlech, měl pletky se statkářovou dcerou a ta otěhotněla. Táta si ji chtěl vzít, ale statkář mu hodil přes vrata jeho kufr a poštval na něj psy. Táta se urazil, vrátil se do Kolína, za půl roku poznal maminku, tohle všechno jí řekl a pak už o tom nikdy nemluvili. Nikdy. Ani v sebevětší hádce, a že jich bylo, nepadlo mezi nimi o Napajedlech jediné slovo.

Tati a mami, škoda, že mi už nemůžete říct, jak vám bylo, když jsem odmalička tvrdila, že vím, že mám někde sestru a chtěla jsem, abyste mi řekli, kde...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.