Malý muž a malá žena

Vlastně si to ani nedovedu představit. Proboha, o čem bych psala? Moje knihy jsou plné mužů a žen, lásek, nenávisti, rozvodů, muži a ženy spolu válčí na mnoha frontách, ale také se milují.

A já vám něco řeknu, psát o mužích a ženách - to je bezedné téma! Připravila jsem si pro vás malý důkaz toho, jak jsou jiní nejenom velcí muži a velké ženy, ale jak jsou jiní i malí muži a malé ženy.

Po dětské obrně mám slabší levé lýtko, chodidlo také není úplně v pořádku a o palci na levé noze, se určitě nedá říct, že by byl rovný! Zvykla jsem si na to, jako si všichni zvykneme na něco, o čem víme, že to s sebou potáhneme celý život a nikdo nám od toho nikdy nepomůže.

Když se mi před čtyřiceti lety narodil syn Filip, nosila jsem sice venku dlouhé sukně nebo kalhoty, ale doma moji nohu viděl. Viděl mě i v létě při koupání. Věděl, že mám levou nohu nemocnou, věděl, že mám dětskou obrnu, věděl, že nemůžu chodit bosa, protože mi doktoři v patnácti letech zpevnili šlachu, takže nedošlápnu patou na zem a musím proto nosit boty na podpatku, věděl, že musím být opatrná, abych si nohu nezlomila a tak dále.

Nicméně když mu bylo deset let a já kolem něho jednou doma přešla v kalhotkách a v tričku, zůstal na moji nemocnou nohu překvapeně koukat.

„Jé, mami, ty máš jednu nohu slabší?!“

Skoro devět let po Filipovi, se mi narodila dcera Rita. I ona věděla to, co věděl Filip. I ona moji nohu často viděla.

Když jí byly čtyři roky, šli jsme všichni do kina na pohádku. Byla o krásné, zlé čarodějnici, která měla ve skleničce zázračnou vodičku. Když se té vodičky napila, proměnila se v havrana, a když se chtěla proměnit zpátky, znovu se napila, a vodička ji z havrana proměnila v krásnou, zlou čarodějnici.

Ke konci filmu, kdy už provedla tolik strašných věcí, že by si zasluhovala doživotní žalář, se chtěla proměnit z havrana, do podoby krásné, zlé čarodějnice. Napila se jednou, dvakrát, začala se proměňovat, ale když se chtěla napít potřetí, lahvička jí vypadla, rozbila se, zázračná vodička se vylila a milá čarodějnice se tentokrát neproměnila celá! Místo nohy jí na věky zůstal, havraní pařát.

A v tu chvíli se na celé kino ozval hlásek mé čtyřleté dcery.

„Moje maminka taky neměla vodičku na paleček!“

Myslím si, moji milí posluchači, že tenhle příběh velice dobře ilustruje rozdílnost obou pohlaví, která spolu žijí, milují se, někdy i nenávidí, ale patří nerozlučně k sobě možná právě proto, že jsou muži i ženy, tak rozdílní.

Bez mužů by byl život chudý, s tím asi budou souhlasit všechny ženy. A vy, muži, co byste si počali bez nás? Byl by to vůbec život? Jen si to zkuste představit...