Máničky a minisukně v sedmdesáti

V šedesátých letech se na ulicích objevily minisukně a kluci si nechávali narůst dlouhé vlasy. Říkalo se jim máničky a neměli je rádi hlavně starší páni s málo vlasy, policajti, učitelé a takzvaná dělnická třída. A to vím stoprocentně, protože kluci - máničky si užili svoje, nejenom od svých rodičů, ale hlavně v továrnách, kde pracovali. Nám, co jsme nosily minisukně, zase nadávaly starší ženské, takže jsme to neměly také jednoduché, ale máničky to měly těžší.

Sháněly se bony na džíny, které se kupovaly v Tuzexu. Málokdo měl tehdy možnost jezdit „na Západ“, a kdo tu možnost měl, určitě odtamtud nevozil kamion džín pro své kamarády, a tak kdo měl tehdy značkové džíny, byl frajer. Kdo měl k tomu džínovou bundu nebo dokonce džínovou košili, nemusel dělat vůbec nic a holky mu padaly do postele samy.

Když přišel srpen 1968, bylo mi osmnáct. Stáli jsme na kolínském mostě a řvali na tanky. Tady není kontrarevoluce! Vraťte se domů! Neposlechli nás.

Pak začali mizet kamarádi. Emigrovali. My, co jsme zůstali, jsme si mezi sebou našli partnery, vzali jsme se a měli děti. Ano! Husákovy děti jsou naše děti!

Pak přišel listopad 1989. Bylo nám kolem čtyřiceti. Někteří jsme začínali znovu. Někdo šel podnikat, jiný dostal výpověď, otevřely se hranice. Konečně jsme se podívali také někam jinam než do Maďarska a Bulharska.

Děti nám dorůstaly, pořád byly nějaké starosti, ale byly to krásné roky, protože moje generace žila poprvé ve svobodě.

Dobře, že jsme se toho dožili alespoň ve čtyřiceti, říkali jsme si a optimisticky jsme měnili cestu svého života. Já například, po tom, co byl zrušený umělecký soubor v kolínském divadle a tedy i místo nápovědy, jsem ve čtyřiačtyřiceti letech začala dojíždět z Kolína do Prahy do Činoherního klubu.

Léta běžela, uběhlo dvacet let a my začali pomalu odcházet do důchodu. A já zjistila, že se mi ještě nechce stárnout. A nejenom mně. Stárnout se nechce ani klukům - máničkám! Teď jsou už sice někteří plešatí, ale jejich provokující háro jim kouká z očí pořád.

A holky, které před lety provokovaly minisukněmi, mají sice dnes ke štíhlým laňkám daleko, ale i jim jejich tehdejší provokující krátké sukně koukají z očí.

Ano, říkala jsem si, budeme sice brát důchod, ale typičtí důchodci nebudeme! Jsme generace minisukní a mániček!

Někdy v té době, kolem roku 2010, mě oslovila Vlasta Otychová z Brna. Že prý vytvořila webové stránky pro takzvaný třetí věk.  Jestli bych jim tam nechtěla dávat své povídky a fejetony. Souhlasila jsem a tak mě tam můžete číst už deset let, v rubrice Zábava. Stránky třetího věku jsou zajímavé, se spoustou informací, můžete tam psát i dotazy a své názory. Vlasta Otychová, která je stále vede, si uvědomuje, že se do třetího věku pomalu blíží bývalé máničky a holky, co nosily minisukně, a dobře ví, že my nebudeme chtít stárnout tak rychle, jako stárli naši rodiče a tak stránky třetího věku neustále modernizuje. A dělá dobře.

Protože moje generace není jenom generace mániček a minisukní, my jsme i  generace internetu, facebooku, instagramu, skajpu a dalších vymožeností a vůbec, ale vůbec nám nevadí, že máme na krku sedmdesátku.