Manželství s kolenem

Co pár, to jiné manželství. Mohla bych pokračovat hodinu, dvě, popsat deset stránek, dvacet a stejně bych zaznamenala pouhou setinu toho, co všechno se v manželství děje. Spousta lidí na manželství nadává, zapřísahá se, že by už v životě takovou hloupost neudělali, dokládají svou nelibost vůči manželství konkrétními, odstrašujícími příklady – a přesto si dva lidé stále říkají své, ANO. 

Po čtyřiceti letech s panem Fuchsem vím, že manželství není těžké. Jde o to, vědět, co chceme. Když to víme, najdeme si svůj životní prostor, ve kterém nám je dobře. To, že tento svůj životní prostor musíme hlídat nepřetržitě čtyřiadvacet hodin ze čtyř hlídkovacích věží a v případě ohrožení, střílet, je nezbytná nutnost.

Manželství je kompromis. Politika. Taktika. Je to boj, skrytý pod úsměvem. Jsou to i slzy a chvilková nenávist, které se naučíme smát, protože manželství je i zvyk. A nesmím zapomenout na důležitou věc! Manželství je také plné nevinných lží, které nám náš životní prostor zpříjemňují. 

Když do rodiny přijde dítě, uzavřeme manželství i s dítětem a pokračujeme po stejné cestě, kterou jsme si už krásně vyšlapaly.

Když do rodiny přijde štěně, vstoupíme s ním do tzv. psího manželství a opět pokračujeme po stejné cestě, která je pro nás už tak mile známá, že po ní nechodíme, ale vznášíme se.

Všechno jde, i když svůj životní prostor stále hlídáme nepřetržitě čtyřiadvacet hodin ze čtyř hlídkovacích věží a v případě ohrožení, střílíme.

Když se tímto jednoduchým receptem budeme řídit, prožijeme příjemný život, během kterého uzavíráme manželství s příbuznými, s nadřízenými, s kolegy, s přáteli, se sousedy, a včera jsem přišla na to, že manželství se dá uzavřít i s kolenem.

„A cos dělal celé dny,“ napsala jsem přes Facebook Milovi, kamarádovi z Vídně. Před rokem mi pochválil můj blog, začali jsme si psát, příjemně jsme se shodli v mnoha věcech, a tam, kde jsme se neshodli, mi nakonec dal za pravdu. Ideální stav k novému přátelství.  

„Pořád ještě bojuju s bolavým kolenem, ale teď si opravdu už myslím, Irenko, že je to opět za mnou…“

„Cítím s tebou, Milo. Vážně! Teď jsem u počítače doslova zaúpěla. Bude na tebe určitě působit i změna počasí.“

„Asi jo... Včera jsem si s tím kolenem už i povídal.“

„A to je dobře! Až ti odpoví, budeš za vodou!“

„No, dnes bylo o mnoho, mnoho lepší! Ale já se na něj včera naštval a poslal ho někam.“

„Ajajaj! Pokud jsi ho někam poslal s láskou, tak je to ok! Ale pokud to bylo řečeno hrubě, tak ti to brzy vrátí. To bych příště nedělala, Milo!“

„Vrací mi to už pár let... A to jsem k němu pořád ťuťu ňuňu! Ale jo, dneska jsem ho párkrát pochválil. Zeptal jsem se ho, jestli mu není blbý, pořád mě zlobit.“

„Takový koleno, Milo, je jako manželství. Musíš být taktik. Občas se o koleno postarat, občas na něj zapomenout a nevšímat si ho, nicméně když chceš mít klid, tak se s ním radši snaž vyjít!“

„Tos napsala nááádherně! Vyloudila jsi mi úsměv na tváři! To si musím pamatovat! Bolavé koleno je jako manželství! No, to je nádhera! To bys měla někde použít!“

„Vidíš, to je dobrý nápad! Povím o manželství s kolenem posluchačům pardubického rozhlasu! Díky, Milo!“