Už přezubujete?

Když nám před lety před Vánoci odešel, bylo mu víc jak osmnáct let. Bolelo nás to strašně a s panem Fuchsem jsme se v podstatě beze slova domluvili, co uděláme a za měsíc, koncem ledna, jsme si domů přivezli Baxíka, dvouměsíční štěně - drsnosrstého jezevčíka, jak jinak! Samozřejmě! Jak jinak...

Naše životy se převrátily vzhůru nohama, v domácnosti zavládl chaos a nelad a vše ovládlo malé štěňátko, které nešlo nemilovat.

Na všechno jsem si zvykla. Na všechno. „Vychytala jsem mouchy“ ve všech nečekaných situacích, které nás potkávaly. Bránila jsem Baxíka doslova tělem, když nám překousal kabely k počítači a k televizi a pan Fuchs si to s ním chtěl vyřídit.

Důsledně jsem ho učila mnoha věcem a většinou jsem byla úspěšná. Zvykla jsem si na všechno a Baxík si zvykl na nás.

Ze začátku jsem se sice bála přijít domů, co zase provedl, ale brzy jsem se začala domů zase těšit, protože mě bude vítat, olizovat a pak si bude hrát co nejblíž u mě a pořád na mě bude koukat a bude za mnou po bytě chodit jako… pejsek.

Ale víte, na co jsem si nemohla zvyknout? Na povídání s ostatními pejskaři. Za ty dlouhé roky se stárnoucím Atíkem jsem si s nimi odvykla povídat a teď jsem do toho s Baxíkem vlétla doslova po hlavě!

Když mám od deseti hodin v Praze, v Činoherním klubu, zkoušku, vstávám v Kolíně po šesté. Jdu s Baxíkem na procházku, stačím nakoupit, uklidit i připravit do ledničky oběd panu Fuchsovi. Před osmou se rozloučím s Baxíkem i s panem Fuchsem a pospíchám na autobus.

To ráno jsem před domem pozdravila pejskařku, která má také štěňátko, a když jsem chtěla zahnout na autobus, zachytila mě její otázka.

„Už přezubujete?“

V té době jsme zateplovali náš 12poschoďový dům, tak jsem rychle pátrala v paměti, jestli se ten výraz nevztahuje k nějaké technice zateplování, ale nic mě nenapadlo, nicméně slušnost mi velela, abych se zeptala, i když čas mi neúprosně běžel.

„Co jestli děláme?“

„Jestli se už Baxíkovi mění zoubky!“

„Jojojo,“ odpověděla jsem a pelášila k autobusu, ale za sebou jsem ještě slyšela hrdé sousedčino ujištění.

„Nám taky! Nám taky!“

Když jsem jela autobusem k nádraží, uvědomila jsem si, že jsem se ani ve stáří nezměnila! Jsem pořád stejná, jaká jsem byla i se svými dětmi! Nesdílela jsem s jinými maminkami zoubky jejich miminek a nesdílím ani zoubky Baxíka! A navíc to slovo?! Přezubovat?! V životě jsem to neslyšela!

Dala jsem k dobru přezubování známým ve vlaku a oni o něm také nikdy neslyšeli. Když jsme se sešli ve zkušebně v Činoherním klubu a já o něm řekla kolegům, všichni se podivovali, co to je.

A pak se ze svého místa v rohu zkušebny, suše ozvala naše inspicientka Janinka, která, když není v divadle, provozuje kočičí útulek.

„Existuje to. Je to terminus technicus. Znamená to výměnu zubů.“