Moje romantika a moje erotika v šedesátých letech

Moje romantika v šedesátých letech byla písnička Po starých zámeckých schodech. Nalepená u bedýnky tehdejšího dráťáku, jak jsme všichni říkali rozhlasu po drátě, jsem ji bez dechu poslouchala a představovala si sebe. A moje erotika v šedesátých letech, byla písnička o tom, že nemám prsa. Takže, moji mílí, pojďme nejdříve na romantiku.

Písničku, kterou složil i otextoval v roce 1910 Karel Hašler, Po starých zámeckých schodech, zpíval v šedesátých letech, kromě jiných, i Waldemar Matuška.

Milovala jsem ji bezmezně!

Bylo mi dvanáct, stála jsem přilepená k dráťáku, který byl v každé domácnosti a představovala si sebe, nikoho jiného než sebe, protože Walda zpíval jenom o mně a jenom pro mě!

„Po starých zámeckých schodech, po schodech z kamene, každý večer panna chodí, za ruku se s hochem vodí, srdce má zmámené.“

Už víte, proč jsem věřila, že je ta písnička jenom pro mě? Po zámeckých schodech chodila každý večer panna a já byla dvanáctiletá panna a snila jsem o tom, že na mě v budoucnosti určitě někde čekají schody, po kterých se budu vodit za ruku s hochem a budu mít srdce zmámené! A jestli ty schody budou v Kolíně nebo někde jinde, to mi bylo úplně jedno. Byla jsem šťastná a celá rozechvělá budoucností a věřila jsem, že Walda zpívá o mně a pro mě!

Tak to bychom měli romantiku a teď vám povím, jak jsem to měla v šedesátých letech s erotikou.

Bylo mi dvanáct, chodila jsem do sedmé třídy, kluci běhali po třídě, a křičeli, plavu si ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak! A slova „nemám prsa", adresovali s významnými posunky nám, svým spolužačkám, které jsme v naprosté většině opravdu ještě prsa neměly...

Ta písnička se jmenovala, Árie měsíce a byla pro mě strašně erotická hlavně proto, že kluci kvůli nám, holkám, změnili její text! Nemám prsa, nemám znak - to přece nemělo absolutní  logiku! Správně je v textu té písničky, že někdo si plave, ani neví jak, protože nezná prsa, nezná znak! Plave si, ani neví jak, protože neumí plavat prsa, a neumí plavat ani znak!

Bylo zvláštní, jak mě tehdy erotická fantazie mých dvanáctiletých spolužáků jemně vzrušovala a ještě zvláštnější je, že na tohle jemné vzrušení celý život vzpomínám!

A teď vám povím, jak jsem po šedesáti letech o tuto svou celoživotní iluzi, přišla!

Když jsem si pro vás připravovala tohle vypravování, podívala jsem se na internet, abych si potvrdila, že autorem hudby je Jiří Šlitr, autorem textu je Jiří Suchý, a že tuhle písničku zpíval v roce 1961 Waldemar Matuška ve hře „Zuzana je zase sama doma“. Neměla jsem to dělat. Člověk nemusí vědět všechno. Ale stalo se.

Ve svých dvaasedmdesáti letech jsem poprvé viděla černé na bílém text písně, která pro mě nejenom v mých dvanácti letech, ale celoživotně, znamenala jemné erotické vzrušení.

Plavu si ani nevím jak,
vždyť nemám prsa, nemám zrak...

V tu chvíli se mi po šedesáti letech rychlostí světla vzdálila vzpomínka na erotickou fantazii mých dvanáctiletých spolužáků a pohrdavě jsem si pomyslela něco o hlupácích bez fantazie, ale zároveň jsem si o sobě zcela zaslouženě, pomyslela něco hodně, ale hodně nelichotivého…

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.