Ondřej Sokol v Kolíně

Jednou o přestávce vypravoval Ondřej Sokol historku, jak točil před mnoha lety v Brně. Natáčelo se také v nějakém antikvariátu a po Ondrovi jeden z prodavačů pořád koukal a v pauze mezi natáčením za ním přišel.

„A herci v tom taky budou hrát,“ zeptal se zvědavě. „Jistě,“ odpověděl Ondřej, vyjmenoval několik svých kolegů a na závěr si neodpustil poznámku. „Já jsem taky herec.“ Prodavač se na něho nevěřícně podíval. „A kde hrajete?“ „V Praze. V Činoherním klubu.“ Prodavači se ulevilo. „Jo ták! V klubu! Ne v divadle!“

Před lety, během zkoušky ve zkušebně, si ke mně Ondra sedl. Měla jsem vedle sebe mobil a pořád jsem po něm koukala. Všiml si toho, tak jsem mu šeptem vysvětlila, co se děje. „Čekám na zprávu. V neděli jsme si přivezli dvouměsíční štěňátko drsnosrstého jezevčíka. A dneska zůstal poprvé sám doma.“ Ondřej chápavě pokýval hlavou a pak se mě pochybovačně zeptal. „Myslíš, že ti napíše?“

Před lety jsme měli v Činoherním klubu premiéru, ve které Ondřej hrál. Před půl osmou jsem šla ven, abych počkala na známé. Ve výklenku u schodů stál Ondřej Sokol, nervózně kouřil a šeptal si. „Sem Mastroianni, sem Mastroianni, sem Mastroianni.“"

Když jsem se za chvíli vracela, stál tam pořád. „Pořád seš Mastroianni,“ zeptala jsem se ho účastně a on přikývl. „Pořád. Mám pocit, až přijdu na jeviště, že budu mluvit italsky.“

Jindy se při jedné své režii zahloubal nad svými poznámkami. „Tady mám napsané, že něco bylo dobrý... ale nevím co...“ Z jeviště se pohotově ozval Petr Nárožný. „Kafe, pane režisére! Kafe!“

Když byl Adam Sokol malý, vyrazil si přední zoubky. Když s ním přišel tatínek Sokol po několika dnech na kontrolu ke stejnému zubaři, který ho ošetřoval poprvé, Adam se na něho podíval a vzdychl si. „Už seš tady zase, doktore?“

A ještě jeden zážitek nám jeho tatínek Sokol před zkouškou vypravoval. Tentokrát z ranní jízdy autem. Vyměňoval si poněkud ostře názory s jiným kolegou řidičem, a když konstruktivní debata dosahovala vrcholu, ozval se vzadu v autě Adámek, pohodlně sedící v sedačce.

„Přestaň nás rozcilovat, pane!“

Koncem února jsme šly s Ritou na Ondřeje Sokola do kolínského divadla podruhé. Zastavily jsme se za ním v zákulisí, abychom ho pozdravily a domluvili jsme se, že po představení přijdeme a vyfotíme se všichni tři.

Představení začalo a plné divadlo doslova vybuchovalo smíchy. Seděly jsme s Ritou v lóži a Ondřej se na nás často díval, a já se styděla, protože jsem vypadala jako plačka – když se směju, pláču, a musím si pořád utírat oči a smrkat, a to jsem ještě netušila, jaké na mě na úplném konci čeká překvapení!

Když se Ondřej po hodině a půl loučil s kolínskými diváky a děkoval za krásné přijetí, nečekaně do vyprodaného hlediště zavolal, Miluju Irenu Fuchsovou! a já málem zkolabovala radostí! A tak když jsme za ním s Ritou přišly do šatny, za odměnu jsem mu prozradila sladké tajemství své dcery, Ondřej na toto sladké tajemství bleskurychle zareagoval a na fotografii, na které stojí mezi námi, ukazuje čtyři prsty na znamení toho, že jsme na fotografii čtyři...