Řekni, že děláš v knihovně

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nechodila do školy?“ vyjela po mně naše třídní po návratu z hor.

„Vy jste se na horách taky neučili.“

„Ale my jsme se neučili proto, že jsme byli NA HORÁCH,“ klepala se vzteky třídní a já přikývla.

„Taky bych s vámi ráda jela na hory, kdybych neměla nohu po dětské obrně.“

Měla velký vztek. Velký. A když jsem nespravedlivě dostala na pololetní vysvědčení trojku z chování, moje trpělivost s tímto ústavem skončila.

Vydržela jsem tam do dubna, pak jsem šla za panem ředitelem, oznámila mu, že si rodiče nepřejí, abych pokračovala ve studiu, ředitel to vzal na vědomí, stejně jako rodiče, kteří o ničem nevěděli, a kterým jsem to oznámila večer.

Vyhodnotila jsem situaci z pozice svých sedmnácti let a vyšlo mi, že půjdu pracovat do TESLY k pásu. Přijali mě okamžitě, ale jako mzdovou účetní. Potřebovali totiž náhradu za účetní, která měla těsně před porodem, a protože jsem měla necelé dva roky střední školy, ta těhotná chuděra mě během jednoho dne zasvětila do všeho, co bych měla vědět, já se stala mzdovou účetní a ona za týden porodila dceru.

Zvládla jsem to, ale nebavilo mě to. Za rok jsem dala výpověď, i když jsem nevěděla, kam půjdu. A pak jsem jednou ráno slyšela kolegyni, jak telefonuje se svojí sestrou, která dělala vrátnou v kolínském divadle, a zašeptala jsem jí, ať se zeptá, jestli nepotřebují nápovědu, kterou dělala moje babička v ochotnickém souboru mého dědy.

Kolegyně se sestry zeptala a ta jí řekla, že nápověda půjde do důchodu za dva roky, ale že teď potřebují uklízečku. Když jsem jela autobusem z TESLY domů, vystoupila jsem u divadla a vešla jsem dovnitř bočním vchodem pro zaměstnance.

„Nepotřebujete nápovědu,“ zeptala jsem se s úsměvem přes okénko vrátnice. Vrátná zůstala sedět, ale blondýna, co seděla vedle ní, vstala a šla ke mně.

„Nápověda půjde do důchodu za dva roky. Já teď potřebuju uklízečku.“ Přikývla jsem. „Tak jo. Dva roky budu uklízet a pak budu napovídat.“ „Uklízí se od šesti do deseti!“ „To je super! Budu mít celý den volno!“ „Nebudete mít volno! Večer vás potřebuju v šatně!“ „Páni! To je nádhera! Budu mít dýško!“

A tak jsem se 2. května 1968 stala nejenom hrdou uklízečkou a šatnářkou v kolínském divadle, ale také čekatelkou na místo nápovědy. Byla jsem strašně šťastná! Připadala jsem si tam jako ryba, kterou konečně dali do vody!

Když jsem v místnosti u zkušebny objevila knihovnu, kterou nikdo nepoužíval, dala jsem si s ní práci, udělala jsem seznam knih a občas si někdo ze zaměstnanců opravdu přišel něco půjčit.

Za rok, v létě 1969, vyjelo kolínské divadlo autobusem do Jugoslávie. Cestou k moři jsme se zastavili ve městě, se kterým jsme měli družbu, a když jsme šli na slavnostní večeři, dal mi jeden starší herec radu.

„Irenko, neříkej, že uklízíš. Řekni, že děláš v knihovně...“