Nádražní loudilové

Že se vás na Hlavním nádraží v Praze běžně ptají, jestli nechcete hérák nebo nemáte drobáky či cigaretu, na to jsem si už zvykla.

Že si mladí loudilové vymýšlí srdce trhající historky, jak nemají na vlak a musí za babičkou, která bydlí v Mělníku a je nemocná, to mě také nechává klidnou, zvlášť, když je babička nemocná několik měsíců a stejný mladý pár, jako kolovrátek, opakuje několik měsíců to samé. Když to na mě tihle dva zkusili popáté, uvědomili si, že je znám, skončili v půli věty a z kupé vypadli.

Zrovna tak ignoruju „hluchoněmého“, který před odjezdem vlaku pokládá na sedadla do každého kupé přívěsky na klíče, s přiloženými lístky, kde je špatnou češtinou napsáno, že je hluchoněmý a potřebuje padesát korun na jakýsi přístroj. Je hluchoněmý, ale hlášení o odjezdu vlaku slyší, bleskurychle přívěsky sebere a utíká z vlaku ven. Když jsem jednou spolucestujícím říkala, jak to s jeho hluchotou je doopravdy, probodl mě tento „hluchoněmý“ mladý muž pohledem...

Ve druhé polovině devadesátých let se objevily na Hlavním nádraží tlupy žebrajících Rumunů. Bylo mi líto dětí, které kolem nich běhaly, i když byly čisté a vypadaly spokojeně. Žily celé dny na nádraží, copak to je život pro dítě?

Pak ze dne na den zmizeli. Všichni.

Nádražní loudilové se časem dostali i do Kolína. Odnaučili mě kouřit před nádražní budovou, protože bych mohla kupovat cigarety jenom pro ně a naučili mě říkat, že nemám peníze, protože si pokaždé naštvaně řeknu, sakra, jsou to mladí kluci nebo starší, ale zdraví chlapi, tak proč někde nedělají? Já teď jdu na vlak, pojedu do Prahy, mám před sebou dvě zkoušky a budu se vracet v noci. Když můžu pracovat já, proč ne oni?

Za nějaký čas se naučili kolínští nádražní loudilové, postávat u východu z nádraží.

„Můžete mi dát nějaké drobné,“ zastavil mě jednou hezký, sympatický mladík.

„A musím,“ zeptala jsem se a on se zarazil.

„Nemusíte,“ odpověděl po chvíli a já mu poděkovala. Vida, jak rychle jsme se domluvili!

Ještě lepší byl ten, který ke mně přišel nedávno a poprosil mě o moji poslední knihu. „Vy si myslíte, že s sebou nosím svoje knihy a rozdávám je?“ Ne, to si nemyslel a rychle mi poradil, jak to mám udělat.

„Zavolejte do knihkupectví u pošty, ať mi jednu vaši knihu dají. Že si tam přijdu. Znáte mě přece, ne? Víte, kdo jsem?“

Nevěděla jsem a řekla jsem mu, že nikomu volat nebudu a knihy nerozdávám. Pohrdavě se na mě podíval a odešel.

Asi za týden jsem stála před nádražím a čekala na autobus. Kousek ode mě postával pán, pokukoval po mně a pak ke mně přistoupil.

„Vy pro mě určitě máte radu,“ řekl a moc mě tím potěšil. Radu po mně totiž ještě nikdy žádný nádražní loudil nechtěl.

Pán se mi svěřil, že je schizofrenik a chtěl na mě radu, jestli má změnit životní kolej. Řekla jsem mu, ať ji změní, ale ať si pamatuje, kudy vede stará kolej, kdyby se na ni chtěl náhodou někdy vrátit. Přikývl.

„To je dobrý nápad. Třeba se budu chtít vrátit…“

Poděkoval mi, ještě chvíli jsme si povídali o životních kolejích, a když mi přijel autobus, s úsměvem jsme si řekli na shledanou…