SERIÁL

Naše UNESCO

Maškary z Vortové masopustní obchůzku (únor 2017)

Čtyřdílná série rozhlasových dokumentů Petra Voldána. Jedinečnost, mimořádná hodnota, důkaz mistrovství lidského génia - superlativy, které by měly charakterizovat památky i příklady nehmotného dědictví světového významu ze seznamu UNESCO. 

Všechny epizody

Je pro Litomyšl dobré, že UNESCO - Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu - zapsala do seznamu světového dědictví renesanční zámek a zámecký areál? To není jediná otázka, na kterou jsem s mikrofonem hledal odpověď. A to nejen na zámku samotném, ale i na radnici, stejně jako třeba v pražském ateliéru architekta Josefa Pleskota.

Jeden z nejznámějších i nejrespektovanějších našich architektů určitě má, jako držitel symbolického klíče od města Litomyšle a čestný občan - k tématu co říci. Nechtěl jsem ale zůstat jen v zámeckém “zajetí”. Zajímal mě vliv památky UNESCO na celé město, jeho tvář i život. A dospěl jsem k závěru, že Litomyšl za památkou ze seznamu světového dědictví nikterak nekulhá.

Zámek Litomyšl zve během adventních prohlídek na návštěvu divadla (ilustrační foto)

Venkovská kratochvíle, sousedská zábava, akce nadšenců nebo dokonce důvod pro bezuzdné dovádění s posilou sklenky něčeho ostřejšího anebo ojedinělý příklad generacemi děděných lidových zvyků, popěvků, uchování tradičních masek, spojených  bezprostředně s každodenním životem venkova na Hlinecku? Co všechno z toho platí a co nelze tak zjednodušeně spojovat s nehmotným dědictvím ze seznamu UNESCO?

Zvídavý rozhlasový mikrofon odhalí, co a kdo se skrývá za maskou medvěda, kominíka, slaměného nebo kobyly. Tak jako jsem se snažil zjistit, proč by se ve staveních vesnic na Hlinecku asi urazili, kdyby je průvod masopustních masek vynechal a nechal bez povšimnutí i tradiční mísu zlatavých koblih.

Kašpárek, princezna, pan král, ale také Hurvínek a Spejbl - hrdinové na nitích či drátkách, které si svět chce uchovat jako dědictví po našich předcích i pro generace budoucí. Jenomže nechce to ten svět zápisem loutkářství do seznamu UNESCO třeba víc, než my sami? Mám trochu po natáčení tohoto dílu dokumentů z rozhlasové série “Naše UNESCO” pocit, že loutkáři nemají ustláno na růžích, ale spíš se jim pod kůži často zapichují jejich ostny. Světový obdiv a ocenění jim do žil moc svěžího optimismu a podpory třeba v podobě odpovídajícího zájmu diváků nepřidává. Ještě, že nadšení loutkářů neutuchá, jak jsem se přesvědčil v Chrudimi, Jaroměři i jinde.

Barokní dáma je nejstarší loutkou Muzea loutkářských kultur v Chrudimi

V lidové písničce sedí sokol kdesi “na javori”. Sokol sokolníkův bývá na fotografiích majestátně usazen na rukavici svého pána. Tradice vztahu člověka a dravce je už prastará a píše prý historii nějakých čtyři tisíce let. A tak mi nepřipadá zvláštní, že se sokolnictví dostalo také na seznam světového nehmotného dědictví UNESCO.

Navíc je zajímavým příkladem dědictví bez hranic, pod nominací sokolnictví je totiž vedle nás podepsáno ještě dalších jedenáct zemí z různých koutů světa. Nicméně je to aktivita kontroverzní, nehledě na přínos, který zase podtrhují sokolníci. Ať už z letiště v Pardubicích nebo z “Mekky” našich sokolníků - Opočna. 

Sokolník Stanislav Menclík