Nejlepší přítel je kolo

Připravila jsem si pro vás povídku o dívce, která jezdí ráda na kole...

Zkuste se mě zeptat, kdo je můj nejlepší přítel, a já odpovím: Kolo.

Jsem s ním od rána do večera. Ráno na něm jedu do práce, po práci se stavíme na nákupech a pak jedeme domů.

Kolo - můj nejlepší přítel, má své místo v předsíni, odkud má přehled po celém bytě, a tak jsme spolu vlastně i doma.

Jsme spolu každý den. Jen my dva.

Ale jednou v pátek, se tenhle náš rituál změnil. Vezla jsem plný košík nákupu na víkend a kousek od našeho domu jsem najela na šutr, který ležel na silnici, drclo to a já slyšela, jak se mi nákup sype z košíku!

Zastavila jsem, ale než jsem stačila kolo opřít o zeď, nějaký kluk se sehnul a sbíral cibuli, pórek a brambory a když to všechno sebral a dal zpátky do košíku, podíval se na mě a... byl nádherný!

Nikdy jsem tak krásného kluka neviděla. Měl nádherné oči, a krásně se na mě díval… a pak… pak začal koktat!

„Ssssnad ssse... sssseee... snad sss...“ Zarazil se a pak se usmál. „Promiň. Chtěl jsem říct: SNAD JSEM SEBRAL VŠECHNO. A místo toho koktám, protože koukám, že jsem snad sebral všechno krásné holce.“

Jasně, že jsem zčervenala. Kouká na mě krásný kluk, který koktá z toho, jak se mu líbím – to by přivedlo do rozpaků každou holku! Ale nemůžu mlčet! Musím taky něco říct!

„Jen jes...jestli...ssss...“ Proboha, já koktám také?! Začali jsme se oba smát a já to pak už dopověděla bez koktání. „Chtěla jsem říct, JEN JESTLI JSI SEBRAL VŠECHNO!“

„Podívám se!“

Našel ještě jednu bramboru na kraji silnice, dal ji do košíku a pak pochválil moje kolo.
„Mám tuhle značku taky. A jezdím strašně rád. Co kdybychom se zítra projeli, chtělo by se ti?“
Jasně, že by se mi chtělo! Strašně by se mi chtělo! Ale...
Viděl, že váhám a rozesmál se.
„Neboj se! Projedeme se, ani z kola neslezeme a zase se vrátíme. Uděláme něco pro zdraví a pak se svalíme k televizi nebo ke knize.“
Přikývla jsem.

„Pokud se svalíme každý ve svém bytě, tak jo. Já jsem Bára.“

„A já Marek.“

Podali jsme si ruce, a protože se moje kolo nedočkavě zakymácelo, radši jsem se rozloučila.
„Tak zítra po obědě. Hodí se ti to ve dvě? Bydlím tady v ulici, můžeme se sejít tady.“
„Souhlasím. Těším se, Báro! Ahoj!“
„Ahoj, Marku!

Nebudu popisovat, jak jsem druhý den nemohla dospat, jak jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe, myla si vlasy, líčila se a zase odličovala, a také jsem pro nás chystala svačinu, protože Marek přece řekl, že neslezeme z kola! Takže do žádné hospody nepůjdeme, a najíme se a napijeme „na stojáka“, u kola...

Řeknu vám, bylo to nádherné odpoledne. Přijeli jsme až k večeru a domluvili jsme se, že si to zopakujeme i v neděli. Tentokrát připravil svačinu a pití Marek, protože jsem s nedělní projížďkou souhlasila pouze pod podmínkou, že zase neslezeme z kola!

A krásné odpoledne se opakovalo i v neděli.

Protože Marek pracoval přes týden v Praze, volali jsme si, esemeskovali, e-mailovali, psali si na facebooku, a vlastně jsme spolu byli denně, a tak není divu, že jsme si společný víkend rádi zopakovali.

Sobota výlet, svačina a pití ode mě, neděle výlet, svačina a pití od Marka.

Když jsme se v neděli večer u našeho domu loučili, opřel si Marek kolo o zeď, a pak mě objal. Nemohla jsem nic dělat, protože jsem držela kolo, a přiznám se, že jsem nic dělat nechtěla, a prostě jsem se nechala obejmout a došlo dokonce i na malou pusu!

„Barunko, co říkáš tomu, že bychom za týden někam vyrazili bez kol? Můžu vzít auto, nebo můžeme jít na procházku, a držet se za ruce. To na kole moc nejde.“
Souhlasila jsem, ale zároveň jsem dostala strach. Ale řekla jsem si, je neděle večer a sobota je daleko! A jestli budu mít strach i v sobotu, tak s Markem prostě nikam nepůjdu!

Týden utekl, byla sobota, a já měla strach pořád. Měla jsem strach celý týden. Měla jsem strach, když jsme si s Markem volali a on plánoval, kam mě všude vezme, měla jsem strach, když jsme si e-majlovali a psali si, jak se na sebe těšíme, měla jsem strach, když mi Marek v sobotu odpoledne zavolal, že na mě čeká před domem a já pohladila v předsíni svoje kolo, zamkla byt a vyšla před dům.

Marek stál na druhé straně ulice u auta a zamával na mě. Zamávala jsem také a pak jsem šla pomalu k němu.
Trochu jsem se při chůzi pohupovala ze strany na stranu, ve škole mi děti kvůli tomu říkali kachňák, s tím nic nenadělám, mám DMO, dětskou mozkovou obrnu, která děti postihne při porodu, byla jsem na několika operacích, chodím, jak chodím. Mohla jsem dopadnout hůř...

A najednou jsem strach přestala mít. Přestala jsem se bát, jestli se Marek právě teď zhrozil, kdo se to k němu kachní. Přestala jsem se bát, jestli teď nasedne do auta a odjede a už se nikdy neozve! Najednou jsem byla šťastná.
No, tak jsem kachňák! A co má být? Jsem snad proto horší než ostatní? Nejsem!

A tohle bychom si, moji milí, měli říkat všichni. Někdy totiž zbytečně zveličujeme svoje nedostatky, domýšlíme si, že se na nás všichni koukají a mluví o našich chybách, a jsme z toho nešťastní, plní komplexů! A zbytečně. Protože ostatní nás berou úplně jinak.

Měli bychom se mít rádi takoví, jací jsme. Měli bychom být sami se sebou spokojení. A věřte mi, když budeme se sebou spokojení my, když budeme sebevědomí a šťastní, budou nás všichni kolem brát jako sebevědomé a šťastné, a na naše nedostatky si nikdo ani nevzpomene, protože je prostě neuvidí!