Pečovatelka roku z Třemošnice: Základ je lidi nepřepečovávat

„Bylo to potěšující. Měla jsem z toho radost. Jde o mé ocenění i mého kolektivu v Domě s pečovatelskou službou Třemošnice. Konečně si někdo všímá, že pečovatelé tady jsou a je potřeba, aby se ukázali, jakou práci odvádějí,“ komentuje.

Samonabíjecí práce

Ve většině případů je s lidmi, o které pečuje, několikrát denně. „Občas máme pocit, že jsme jejich rodina. Ta jejich buď nefunguje, anebo žádná není. Pak ten člověk vám je blízký a je to hrozně příjemné. Spousta lidí mi říká, že si to ocenění zasloužím tím, jak jsem empatická.“

Čtěte také

Terénní sestra balí na cesty ke klientům nejen obvazy, ale i hromadu empatie. Získala za to ocenění

Někdy se i Horákové stane, že je v nepohodě, necítí se dobře,. „Ale ta práce mi vrací zpátky to, co do ní dám. Dokážu i vypnout. Jdete domů, zavřete dveře a máte tam své blízké. Rodina a přátelé mi pomáhají najít rovnováhu mezi tím.“

Cesta přes jídelnu

V 15 letech chtěla jít na zdravotní sestru, ale nedostala se. „Život mě k tomu stejně dostrkal. Dělala jsem ve školní jídelně a byla jsem nespokojená. Říkala jsem si, že musím odejít. Dozvěděla jsem se o výběrovém řízení v pečovatelské službě.“

Když Horáková před 23 lety nastoupila, tak si připadala jako doma. „Ve službě bylo málo klientů. Postupně jich přibylo, změnil se postup pečování, změnilo se hodně administrativy. Ale na začátku jsem si připadala jako v jiném světě.“

Dodnes se ráno těší do práce díky kolektivu. „Za celou dobu tam nebyly žádné hádky. Když onemocníte, víte, že vás ostatní zastoupí a nemusíte z toho mít špatné svědomí. Kolikrát si ještě večer píšeme s kolegyněmi, jak tomu člověku bylo, když tam byla druhá směna. Občas se to nedá vypnout a zůstávají myšlenky.“

Pečuje se jinak

Dnes jde o to, aby lidé zůstali co nejdéle soběstační. „Napomáháme jim. Neměli bychom je přepečovávat. Nechat je udělat to, co zvládnou. Máte pocit, že jim uděláte dobře, když za ně uděláte všechno. Tím jim ale spíš ublížíte. Musíte se s lidmi domluvit, co pro ně můžete udělat a co zvládnou sami. Oni jsou za to pak trochu zodpovědní.“

Nechybí ani velké výzvy. Horáková se bála, co se stane, když se setká s umírajícím člověkem. „Jestli se o něj dokážu postarat. Život vám to přinese, vy to zvládnete a je to pro vás motivující. Můžete se posunout dál. Je to taková škola.“

Proč má ráda mladé praktikanty a stážisty? Poradí si naše společnost se stárnoucí populací? A jak přesně funguje Dům s pečovatelskou službou Třemošnice? Poslechněte si celý rozhovor.