Prášky do batůžku a běžíme. Ultramaratonkyni nezbrzdí ani epilepsie

„Píše mi poměrně dost lidí na sociálních sítích. Někteří jsou opravdu šťastní, protože zjistí, že taky s epilepsií můžou běhat. Každého ale odkazuju na svého lékaře, aby to s ním probral. Já s ním taky všechno konzultuju,“ podotýká.

Mnoho podob

Na světě je spousta druhů epilepsie. „Existují velké epileptické záchvaty, kdy člověk sebou zmítá a je potřeba dát stranou nebezpečné předměty, aby se nepomlátil. Já mám jenom ty malé, kdy koukám do blba. Poznají je jenom nejbližší přátelé. Ti mi to pak hlásí.“

Silný projev nemoci přišel v pubertě, kdy Kateřina nedodržovala režim. „Nešla jsem celou noc spát, pil se alkohol. Ráno jsme šly do obchodu pomáhat rodičům kamarádky. Tam jsem sebou švihla a dostala jsem velký epileptický záchvat.“

Nerada běhala a ráda mlsá

Na základní škole nezvládla běžkyně ani 1500 metrů. „Jednou jsem byla u kamarádky, která mi malovala nehty. Zjistila jsem, že začala běhat. Považovala jsem to za kravinu. Do týdne jsem začala běhat taky. Hodně mě to chytlo, bavilo. Postupně jsem kilometry navyšovala.“

Jako jediné omezení při sportu vnímá Kateřina léky. „Když běžím delší závod přes noc, dávám si je do batůžku. Mám i náhradní, kdyby se mi na horách rozsypaly.“

Čas na trénink má. Pracuje jako vedoucí školní jídelny na základní škole ve Svítkově. „Jím všechno. Mám hodně ráda sladké, nejvíc čokoládu. V létě si užívám zmrzlinu. Nehlídám se, ale kdybych ubrala na kilometráži, tak bych musela,“ usmívá se.

Dá se rozpoznat, jestli má člověk ležící na ulici opravdu záchvat? Proč potřebujete na záchranu sílu? Kde a s kým Kateřina nejradši běhá? A co ji čeká v nejbližší době? Poslechněte si celý rozhovor.