Připomínala manželský slib. Dnes už slovo pryska téměř nikdo nezná

Dnes si vzpomínky na svatbu uchováváme díky videím nebo fotografiím. Některá nevěsta si možná schová šaty, svatební botky nebo si usuší kytici. Kdysi ale slavnostní den měly připomínat skleněné prysky. Jednak si na ně muž a žena před vstupem do manželství nechali zaznamenat nějaké vyznání či osobní vzkaz, navíc se tyto slavnostní lahve potom staly na desítky let součástí jejich domovů.

Pryska je dnes už téměř neznámé slovo. „Jeho význam souvisí s velikonočním zvykem pryskati tj. postřikovati se na znamení očisty svěcenou vodou,“ vysvětluje kurátorka Regionálního muzea v Litomyšli Hana Klimešová. „Postupem času byl tento zvyk nahrazen novým. Lahve se plnily sladkou rosolkou nebo kořalkou a používaly při slavnostních okamžicích, jako byly zásnuby nebo svatba. Po vypití si je novomanželé nechávali na památku.“

Mé srdce chce být jen s tebou 

Prysky jsou čiré, lahve mají hranatý nebo hruškovitý tvar a také úzké hrdlo. Zdobily se malbou nebo rytím. Jako motiv se na nich nejčastěji objevují postavy milenců, srdce či ptáčci. Obrázky pak ještě doplňoval text. V etnografické expozici litomyšlského muzea na jedné z vystavených prysek nesou dvě holubice srdce a na lahvi je nápis v němčině „Nikdo na této zemi mi nebude dražší.“

Zdobené prysky v etnografické expozici Regionálního muzea v Litomyšli|foto:Regionální muzeum v Litomyšli

Na další slavnostní láhvi vidíme ženu se srdcem na dlani, na zadní straně opět německy psaný text „Ty mezi všemi, líbila ses mi.“ Motiv okřídleného srdce má také pryska s rytým dekorem, pocházející ze sklárny na Posekanci z období poslední čtvrtiny 18. století. Většina nápisů je v němčině, do češtiny je můžeme přeložit jako „Všechno je požehnáno Bohem“, „Mé srdce chce být jen s tebou“ nebo „Dokud bude tvůj život trvat, budu ho s tebou sdílet.“

Jak dodává Hana Klimešová, Regionální muzeum v Litomyšli má ve sbírkovém fondu také prysky s českými nápisy, například s textem „Dobrý zdraví Maryno, da tie Janek na wino, ma mila gak tie Janek obima 1830.“ Podle slov kurátorky Klimešové právě tuto prysku zmiňuje v jednom svém článku také spisovatelka Teréza Nováková. Zjistila, že Janek sice donesl láhev s vínem své milé z Horního Újezdu, ale ze svatby prý stejně nakonec sešlo.

Spisovatelka Teréza Nováková se nemýlila

Sklářské hutě, které měly ve svém sortimentu prysky, se nacházely jihozápadně od Litomyšle, bylo to například Záboří u Proseče, Marienwald na Posekanci u Budislavi, Kajetánčina Huť v Lubné nebo sklárna v Herálci či na Milovech. „Zajímavé také je, že se k účelu malování prysky prodávaly ještě několik desetiletí po uzavření skláren, tj. ještě po roce 1900,“ dodává Hana Klimešová a dále vysvětluje, že používání prysky ještě zachytila spisovatelka Teréza Nováková při svém letním pobytu na Budislavi v roce 1887 takto:

Pryska z Desné, konec 18. století|foto:Regionální muzeum v Litomyšli

„Asi před šesti lety potkali jsme na Borku (v Budislavi) svatební průvod, ana nevěsta ubírá se v domov ženichův, tu stará žena, patrně stará svatbí z ozdobných lahví nalévala nám „kořauky“ na připití leč kytice v průvodu již nebylo. Vůbec zmizelo ze svatebních obyčejů již mnoho rázovitého: rozvazování ručníku družbovi, modlitba nevěsty v úkrytu, čepení šatou a loubkem atd. Bude-li kultura městská, všesvětová, i na dále nivelisovati rázovitý kout Litomyšlska a Poličska, jak činí od 40 až 50 let, nalezneme projevy ducha lidového leda v záznamech šťastných sběratelů, výrobky jeho prostého umění, nádobí, nářadí a kroj leda ve sbírkách musejních.“