Proč Dominik Duka nerad strojí vánoční stromeček?
Začíná advent, tedy doba, kdy bychom se měli zastavit, zapřemýšlet o věcech, na které jindy nemáme čas. Tentokrát si přečtěte rozhovor s kardinálem Dominikem Dukou.
O práci pražského arcibiskupa a kardinála, ale i o jeho přátelství s Václavem Havlem. Narodil se v Hradci Králové, dva roky před koncem 2. světové války. Na začátku 80. let byl odsouzen na 15 měsíců za maření státního dozoru nad církvemi.
Četla jsem, že nerad strojíte Vánoční stromeček. Je to proto, že Vám to připomíná dobu, kdy Váš tatínek byl v komunistickém vězení?
„Nejenom. Ono to bylo tak, že mnozí rodiče a někteří kněží mají starosti jak to je, když říkáme, že Ježíšek naděluje, přináší stromeček a byla to doba věznění mého otce a matka musela pracovat a do čtyř odpoledne pracovala v tržnici a pak jsme šli domů a při té cestě mi říká, že připraví večeři a dárky a já ustrojím stromeček. Bez jakékoli přípravy, psychologických a pedagogických úvah zkrátka realita života vstoupila. Úkol jsem splnil, ale pak jsem se vyhýbal strojení stromku, nevadilo mi strojit desítky stromků v kostele, to bylo něco jiného. Takže to je ten důvod, proč nerad strojím stromeček.“
Byla jsem nesmírně zvědavá, jak vypadá ten kardinálský prsten, tak se Vám teď proto dívám na ruce.
„Ten dostáváme od papeže a zůstává mi záhadou, jak je možné, že ten prsten mi padl, protože nás bylo víc a každý papež dává svůj. Toto je prsten od Benedikta XVI., na kterém jsou římské sloupy naší církve, sv. Petr a sv. Pavel. A když se ten prsten sundá, tak uvnitř vidíte erb a tak se pozná, který papež ho kardinálovi věnoval.“
Že budete kardinálem, jste věděl od ledna 2012. Jmenován jste byl 18. února ve stejném roce ve Vatikánu. Svoji první mši v nové hodnosti jste sloužil 25. února v katedrále svatého Víta. Vy jste tehdy připomněl římskokatolického kněze Josefa Toufara.
„Po celý život jsem měl určitý problém s tím čihošťským zázrakem. Ať mi to rodáci a občané Číhoště odpustí, malý křížek, umělecký, napodobenina a on se začne pohybovat. Víte, člověk si říká, jaký to má význam. Když jsem byl v Trnavě jako voják, tak jsem se potkal s chlapcem, který byl od Tábora a on, jakmile jsem vyslovil nepatrnou pochybnost, tak se velice rozzlobil. A postupně jsem to začal chápat, ten kněz, který to nemohl zinscenovat, zaplatil životem. Šlo o násilnou kolektivizaci zemědělství. On se stane první obětí tohoto soukolí a pak následují vystěhovávaní sedláci, protože to s tím souvisí. A to mě přivedlo k tomu, že ta Čihošť je výpovědí o tom, že Bůh nejedná jako velká paráda a show, ale že hovoří k člověku, který musí přemýšlet. A mně se stalo, když jsem se stal hradeckým biskupem, tak jsme tam přijeli v adventu a měl jsem bohoslužbu, tak na té tabuli v okně se znovu objevil kříž. Můj výklad byl jasný, někdo má mastnou ruku, udělá to rukou, ale ono to bylo z druhé strany. A když jsem byl jmenován arcibiskupem, tak jsem tu zprávu obdržel v autě cestou do Čihoště.“
Přátelství Vás pojilo s Václavem Havlem, byli jste spolu ve vězení. Ani jeden z vás nebyl považován za ty, kteří by se měli napravit, ale vaše tresty měly být spíše exemplárním příkladem.
„To máte pravdu, mně to bylo řečeno. Já jsem neuznal vinu, ani při tom rozdělování na ty oddělení.“
Vole, nebudeš-li věřit v Boha, zblázníš se tady.
Ve vězení jste dostal velmi cennou radu od svého romského spoluvězně, já se skoro stydím to citovat, tak to zkusím opsat, zkrátka že se máte modlit, nebo to s Vámi po psychické stránce nedopadne ve vězení dobře.
„Já si myslím, že tyhle výroky se nedají opsat. Já to mohu odcitovat. On se na mě podíval a říká: „Vole, nebudeš-li věřit v Boha, zblázníš se tady.“ A já jsem mu poděkoval a řekl, že jsem farář. A víckrát jsme se neviděli. Ale jsou chvilky, kdy si na toho muže vzpomenu.“
V současné době jste jediný český kardinál. Nastalo někdy v historické minulosti, že by naše země neměla kardinála?
„Velmi často. Myslím, že trvalá přítomnost kardinála v Praze i s pauzami je vznikem Československé republiky. Je to trochu dáno tím, že Vatikán patřil mezi několik prvních států, který uznal státnost Československa.“
Váš erb bych ráda popsala, ale nerada bych byla nepřesná. Mottem toho erbu je „V duchu pravdy“ a jak se vlastně ten erb tvoří?
Kolegové jeli do Anglie nebo Ameriky, já dostal Česko, směje se dnes Czendlik
„Velikonoce jsou ty největší křesťanské svátky a ne bez důvodu jsou právě na jaře, kdy se probouzí příroda. Proto by mělo i v nás všechno, co případně zemřelo, ať už je to vztah k někomu nebo přímo láska, ožít. Myslím ty krásné city v nás. O tom totiž právě Velikonoce jsou,“ to jsou slova římskokatolického kněze a lanškrounského děkana doktora Zbigniewa Czendlika. Mluvit budeme nejen o víře a Velikonocích, ale také o knize, kterou nedávno vydal.
„Je nám dána volná ruka, ale jsou heraldikové a to je něco jako protokolisté a ceremoniáři, ti na to dbají a původně erby nebyly a to většina biskupů nebo kardinálů používala erb svého rodu. A později, aby se společensky vyrovnali těm představitelům, tak to spojovali, že biskup dostával titul hraběte po dobu, kdy vykonával úřad, a pražští arcibiskupové byli knížata. A erb vychází z určitého osobního rozhodnutí a pak se do něj kombinuje znak arcibiskupství.“
Podle diplomatického protokolu patří kardinálům stejné pocty jako vladařům a následníkům trůnu. Je vůbec možné, aby měl kardinál své soukromí?
„Musím Vám říci, že do jisté míry ten soukromý prostor se Vám zúží, takže sám sebe nazývám, že jsem arcidiecézní batožinou, která sedí v kanceláři u stolu, pak ji posadí do auta a odvezou na místo, kde sedí nebo stojí. A jak říkal prezident Klaus: „Vy máte jediný sport to, když lezete na kazatelnu,“ a tak jsem mu musel říkat při lezení na Sněžku, že nám kazatelnu zrušili. Ale jsou chvíle, kdy je člověk sám, ale ty si musí najít, často je to pozdní večer. A já mám takovou krásnou odměnu, sednu si v Audienčním sálu a koukám na večerní Prahu a mám možnost si urovnat myšlenky.
Dostanete se někdy do rodného Hradce a navštívíte tam pouchovský kostel, kde jste byl pokřtěn?
„Musím říci, že ano, několikrát do roka.“
V pořadu České televize Společný výslech jste vedl rozhovory s Václavem Havlem, Tomášem Halíkem, Janem Sokolem nebo Václavem Klausem. Máte v plánu podobný nebo stejný typ pořadu připravit pro diváky České televize i pro ten další rok?
„Ano, je natočený, asi ještě není sestříhaný. A je to rozhovor, který má co říci k našim dějinám, je to rozhovor s vrchním zemským rabínem Karolem Sidonem.“
Na závěr Záletů tradiční štafeta otázek. Minule tu byla běžkyně Eva Vrabcová Nývltová a tady je její otázka pro Vás: „Já bych se chtěla zeptat nejen proto, že budou Vánoce, ale i proto, že se na nás z médií valí jedna špatná zpráva za druhou, tak bych chtěla znát Vaši radu na to, jak si udržet životní optimismus a radost ze života.“
„Já myslím, že my Vánoce vidíme v české perspektivě, koledy, kapr, Vánoční stromeček. Ale ten, který se narodil, tak se narodil ve stáji a o jeho život usilovali a celá rodina musela utéct do Egypta a najednou my vidíme, že máme důvod se z toho radovat. Proč? Protože dobro je skutečná hodnota. Zlo je pouze nedostatek dobra. Takže tady je důvod k optimismu, abychom si uvědomili, že ty překážky, které jsou před námi, nejsou nepřekonatelné.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
