První povinností odboráře je pracovat!

Přišla jsem jednou na zkoušku a Michal Pavlata ukázal na moji černou blůzu. „Koukám, že ses na mě vyzbrojila!“ Vyvedla jsem ho z omylu. „Mám odpoledne od půl páté besedu v Týnci nad Labem, jedu tam rovnou ze zkoušky. Pojedu z Prahy v 15.07 panťákem. Budu tam akorát...“ Profesionální dojížděč Praha - Klánovice se zatvářil nechápavě. „Proč nejedeš dřív?!“ Zavrtěla jsem hlavou. „To neřeš, Míšo.“ Přikývl. „Tak to nech na mně!“

Když pět minut po desáté hodině přišel na zkoušku režisér Ondřej Sokol, Michal na něho kývl. „Protože jsi tady nebyl přesně v deset hodin a první povinností odboráře je pracovat, učinil jsem jako stínový ředitel Činoherního klubu nevratné rozhodnutí, že Irena dneska zkouší do 13.45.“

Stáli jsme na dvorečku před zkušebnou a povídali si. Zastavila se u nás Romanka z kanceláře. Koukala jsem na ni a říkala si, tyhle holky, co sportují, mají tak krásný těla! Vím, o čem mluvím! Mám totiž doma dceru, basketbalistku. Na Romanku se zadíval i Vladimír Kratina. Koukal na ni dlouze, tak, jak to umí jenom chlapi. Říkala jsem si, tak už to konečně řekni, Kráťo! Když to vidím já, musíš to vidět i ty! Mluv! Poklonu slyší každá ženská ráda! A pak se Kráťa konečně nadechl a já se zatetelila! Je to poeta! Romantik! A herec k tomu! Neodflákne to! A pak to přišlo! „Romanko, podtejká vám záchod! Tady ten, vedle zkušebny! To je strašná ztráta! Já vím, vo čem mluvím! Zažil jsem to před rokem u mě na chalupě!“

Při zkoušce se Vladimír Kratina svalil na jeviště a režisér Sokol ukázal na tlupu irských vesničanů. „A teď ho odtáhněte!“ Michal Pavlata mávl rukou. „Na to stačí jeden!“ Když se ale podíval na mohutnou postavu Kráti, omluvil se. „Pardon! Já zapomněl, že to není Aťka Janoušková, ale Kratina!“

Cestou z Hlavního nádraží jsem se stavila v sekáči a koupila si nádherný, černý overal. První, na koho jsem v divadle natrefila, byl Michal Pavlata. Dala jsem si overal před sebe. „Michale, ten je, viď?“ Líbil se mu. „Vem si ho na sebe!“ Odmítla jsem, tak se mi aspoň podíval na prsa. „Kolikátky máš?“ Nevěděla jsem. „Můžu?“ Bleskurychle si sáhl a uznale pokýval hlavou. „Ty vole... to sou dvojky?!“ V tu chvíli přišel do divadla ředitel Procházka. Kombinézu jsem ukázala i jemu, a když jsem z něj také vydolovala chválu, práskla jsem na Michala, že mi sáhl na prsa. Ředitel pokrčil rameny. „To víte, Ireno... to musí... aby neurazil...“

Byl začátek zkoušky, režisér Sokol seděl na kraji jeviště a během připomínek hledal zapalovač. „Míšo, půjčil bys mi, prosím tě, zapalovač?“ Michal Pavlata přikývl. „Samozřejmě. A to je taky to jediný pozitivní, co pro tebe na tyhle zkoušce můžu udělat.“

Jednou po zkoušce jsem pochválila Lucinku z kanceláře, jak jí to dneska sluší. Hodila hlavinkou a koketně se usmála. „Mně to sluší furt, akorát jsem se s tím už naučila žít.“

Pan režisér nám poprvé pouštěl muziku, která zazní během hry. Michal Pavlata uznale přikývl. „Doteď jsem nevěděl, co s tou svojí rolí, a jen jsi mi pustil pár taktů, tak mám jasno!“

Byly připomínky. Ondřej Sokol se zahloubal nad svými režisérskými poznámkami. „Tady mám napsané, že něco bylo dobrý... ale nevím co...“ Z přítmí hlediště se pohotově ozval Matěj Dadák. „Kafe...“