Repeťák

Chlapům, na rozdíl od žen, všechno strašně dlouho trvá. Argumentují tím, že jsou pečliví, že musí všechno důkladně promyslet, aby výsledek jejich práce byl vždy dokonalý!

Aby zakamuflovali, že nic nedotáhnou do konce, mají rozdělaných deset věcí najednou, a sami sebe za to obdivují, protože kdyby se neobdivovali, mohli by se jít rovnou zahrabat do kytek. 

Když jedu domů ze zkoušky v Činoherním klubu a nemám uvařeno na druhý den, ve vlaku si rozmyslím, co budu vařit a hlavně vyberu takové jídlo, které, kdyby se nesnědlo, půjde zmrazit, nebo takové, které se dá ohřát nejenom druhý, ale i třetí den.

Prostě udělám tak zvaného repeťáka, jak říkám jídlu, které se dá jíst i tři dny a přesto o svůj půvab nepřijde.

Tady se musím sebekriticky přiznat, že na panu Fuchsovi občas testuju to, co nejvíc miluju.

Chcete vědět, co to je?

Když vím, že budu několik dní sama, pokaždé, už několik desítek let, si uvařím totéž. Kuře na paprice, se smetanou a špagetami.

Navařené jídlo rozdělím do krabiček na denní porce tak, aby mi část vyšla i na večer a dám vše do mrazáku. Když ráno odjíždím do Prahy, vyndám si svůj denní příděl a ten v poklidu rozmrzne, než se z Prahy odpoledne vrátím.

Bez uzardění se přiznávám, že se mnoho let snažím pana Fuchse nenápadně a nenásilně přesvědčit, aby se do podobného způsobu stravování zapojil také, ale on poměrně rezolutně odmítá, s čímž jsem se smířila a nevadí mi, že mu skoro denně, když se odpoledne vrátím ze zkoušky z Prahy, vařím na druhý den.

Kolem půl osmé večer jdu s naším Baxíkem na procházku a právě dovařené nebo dopečené jídlo na druhý den, nechám v kuchyni s tím, že pana Fuchse upozorním, že je horké.

Odejdeme, a když se s Baxíkem za půl hodiny vrátíme, je polovina pekáče pryč. Tedy, pekáč je celý, samozřejmě, ale z toho, co v něm bylo, zbyla polovina.

„Byl tady zase ten skřítek. Sežral půlku pekáče, vidíš to,“ žaluje pokaždé pan Fuchs na tajemného skřítka a já mám radost, že mu chutnalo a že zbylo i na druhý den. 

Přijedu takhle jednou z Prahy a začnu bez zbytečných kudrlinek pracovat na tom, abych za chvíli hodila do předehřáté trouby pekáč se zapečenými nudlemi s uzeným, vše prolité šlehačkou s rozšlehaným vajíčkem a nastrouhaným sýrem.

Nepřemýšlím o tom, jestli budu koukat na AZ-kvíz nebo si vyberu Ondřeje Sokola a jeho soutěž, Na lovu, protože vím, že nestihnu jedno ani druhé, ale utěšuju se, že se v klidu podívám aspoň na Aleše Hámu a to se mi opravdu povede.

Kde domov můj?, je opravdu můj.

Druhý den, než odejdu na vlak do Prahy, upozorním pana Fuchse, že oběd má připravený v ledničce na talíři a jenom ho dá do mikrovlnky a zeleninový salát vyndá z ledničky a postaví ho na stůl vedle jídla, vyndaného z mikrovlnky. Uf!

Když odpoledne přijedu ze zkoušky v Činoherním klubu, zjistím, že talíř s jídlem i miska se zeleninovým salátem leží v lednici tak, jak jsem to tam ráno dala.

„Tys nejedl,“ konstatuju, a když slyším, že byl na obědě s Janou, Hanou, Magdou, Ludvou nebo Budhou, spokojeně přikývnu.

„Fajn. Budeš to mít zítra!“

A protože zítra bude repeťák, jdu se dívat na všechno, co jsem včera v televizi nestihla...