Co bude dnes k obědu?

Začátkem sedmdesátých let mi bylo dvacet, byla jsem svobodná a na zájezdech s kolínským divadlem jsem si v hospodě dávala knedlíky s vajíčkem. „To je vidět, že nevaříš,“ smála se moje vdaná kolegyně Eva. „U nás jsou knedlíky s vajíčkem pořád!

O deset let později k nám z Pardubic občas jezdili na nedělní oběd rodiče pana Fuchse. Tchán byl boží strávník! Každý oběd mi pochválil, přidával si a jedl s takovou chutí, že moje kuchařské sebevědomí v té době vyrostlo do nebes! A pak se mi jednou podařilo nedělní vepřové na smetaně přesolit...

Věděla jsem, že tchyně s tchánem jsou už na cestě z nádraží, byla neděle, všude zavřeno. Ano! V pátek se zavřely obchody a do pondělí se nedalo koupit nikde nic. Přesolit omáčku dneska, skočím do vietnamské večerky naproti našemu domu, kde mají otevřeno denně, od rána do večera, koupím smetanu a jíšku v prášku a omáčku naředím a zahustím. Ale tehdy jsem dala do omáčky lžíci cukru, trochu mléka a tchán nezklamal ani tentokrát.

Na tuhle přesolenou epizodu jsem si vzpomněla nedávno, když jsem ve vlaku poslouchala rozhovor dvou dívek, které si evidentně z vaření vrásky nedělaly.

„Pozvali jsme k nám s Tomášem jeho mámu s tátou. Na nedělní oběd. Hele, když na to půjdu v jedenáct, stačím to do dvanácti?“ Kamarádka se ušklíbla.

„Neblázni! Stačí v půl dvanáctý! My když si objednáme jídlo v půl, máme ho doma maximálně do půl hodiny. Čerstvý. Voňavý. Teploučký.“

Nedávno mi mladá sousedka v parku, kde jsem venčila našeho jezevčíka, vyprávěla o svém pečení.

„Akorát mi těsto nahoře udělalo kopec, který se moc nepropekl, tak jsem ho odřízla! Pod ním to upečené bylo, nalila jsem na to polevu a měla jste vidět, paní Fuchsová! Po tý buchtě se ani nezaprášilo, jak rychle byla pryč.“

Poradila jsem jí, aby příště těsto ze středu pečící formy shrnula souměrně do všech stran ke kraji, aby „kopec“ neměl z čeho vyrůst.

„Ono se to těsto sice bude vracet zpátky, ale stejně ho několikrát shrňte ke kraji. A kopec bude určitě menší, nebo vůbec žádný! Uvidíte.“

Dobře jsem věděla, o čem mluvím. Za časů staré dobré remosky se mi v ní kopec udělal každou chvíli, a poradila jsem si s ním úplně stejně jako mladá sousedka. Odřízla jsem ho. Až časem jsem se naučila, jak nedat kopci šanci vyrůst...

... Mimochodem, když mi tehdy kolegyně Eva řekla v hospodě, že je vidět, že nevařím, v duchu jsem se bránila! Ale vařím, vařím! Řekla bych to i nahlas, ale cpala jsem se těmi svými knedlíky s vajíčky, které jsem si mohla dát jenom v hospodě, protože knedlíky a vajíčka byste u mě doma nenašli!

Nicméně, jak jsem právě zmínila, občas jsem se ke svému vařiči postavila. Moje první jídlo, na které jsem přišla sama, bylo laciné, chutné, rychlé a hlavně praktické, protože mi na jeho uvaření stačil jeden hrnec!

Špagety, které byly stejně dobré v sedmdesátých letech, jako teď, jsem hodila do hrnce, a když se uvařily, slila jsem z nich vodu. Do horkých těstovin jsem vyklopila konzervu leča s moravskými klobáskami, která je stále stejně dobrá, jako byla tehdy, a měla jsem celý den co jíst! A neušpinila jsem si talíř, protože jsem špagety s lečem jedla bohémsky přímo z hrnce! A přitom jsem si samozřejmě četla, jak jsem byla zvyklá odmalička.

A jen tak mimochodem, tohle moje první jídlo, které jsem si vařila skoro pořád, se stalo mojí celoživotní láskou! Když jsem doma sama, dělám si ho i teď a to je největší důkaz toho, že stará láska chutná stále stejně dobře!

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...