Řetízek skrz zeměkouli

V patnácti letech jsem si ušila svoje první kalhoty. Mé šití na staré babiččině Singerovce, doprovázelo babiččino vzdychání.

„Já to nemůžu poslouchat, jak ta holka na tom stroji rajtuje! Nemá vůbec cit!“

No, „holka“ se časem rajtovat naučila a její modely vyrážely dech.

Začátkem sedmdesátých let jsem si například ušila rozevlátou blůzu z červenočerných puntíků a k tomu černé kalhoty! V půl osmé začínala v kolínském divadle premiéra, a já na ni chtěla v tomhle modelu vyrazit a tak jsem šila a šila, ale kolem osmnácté hodiny vypnuli proud. Puntíky jsem sice došívala při svíčce, ale na premiéru jsem ve svém modelu dorazila včas.

„Ty jsi ale krásně puntíkatá,“ obdivoval můj model jeden herec a pak si všiml nitě, která mi koukala nahoře z rukávu a já si jí při světle svíčky nevšimla. „Máš tu kousek nitě! Počkej, utrhnu ti ji!“

Vzal za nit a zatáhl. Cítila jsem na ruce jemné šimrání, a když jsem se podívala na rameno, zjistila jsem, že mi můj aktivní kolega právě odpáral levý rukáv…

Také jsem měla první nádhernou džínovou maxi sukni v Kolíně, kterou jsem si ušila z mnoha dílů. Řeknu vám přesně, kdy to bylo! V červnu 1975!

Když mě v ní potkal na kolínském náměstí místní pan fotograf, o kterém jsme věděli, že rád nosí dámské prádlo a občas si obléká i něco ženského navrch, zastavil se a nadšeně mi tleskal.

„Výborně, slečno! To je krása! Výborně!“

Také jsem batikovala. Na batice mě fascinovalo, že vytvářím světový unikát. Nikdo nikde nemá takový kousek oblečení, jaký jsem právě vyráběla. Nikdo a nikde.

Když byl synovi rok, a už nepotřeboval žádné pleny, sešila jsem dvě velké, neseprané, a udělala si z nich blůzu, tzv. téčko. Dopředu jsem našila velkou kapsu, vystřiženou z bílého vyšívaného ubrusu, krásného, ale stářím potrhaného, pak jsem z něho ještě vystřihala dva stejné obdélníky a ty jsem našila jako ozdobu na rukávy a nakonec jsem koupila za pět korun hnědou barvu DUHA a vše obarvila. Plena chytila sytě, kousky z ubrusu méně sytě, a tím se vytvořil MODEL, který mi v polovině sedmdesátých let každý záviděl! A co teprve, když jsem v divadle od rekvizitáře dostala obrovský špendlík, kterým jsem tu velkou kapsu, našitou vepředu, ozdobila! Byla to nádhera! Kdybych šla do soutěže, Udělej si sám, tutově bych zvítězila.

Jediné, co se mi vyhýbalo, bylo umění plést a háčkovat.

„To nic není! Pojď, naučím tě to,“ lákala mě kamarádka, když jsem obdivovala její krásný, pletený svetr. „Když šiješ a batikuješ, zvládneš i pletení!“

„Nene. Nezvládnu.“

„Naučíš se to! To se naučí každý!“ Znovu jsem rezolutně odmítla.

„Ne! Nechci! Já se to nenaučím. Ne! Babička byla ráda, že do mě vtloukla, jak uplést řetízek. Bylo mi osm, seděla jsem na pavlači a pletla jsem řetízek z pavlače na dvůr. Upletla jsem asi patnáct metrů. Představovala jsem si, jak budu plést a plést a řetízek se dostane skrz zeměkouli a vyleze na druhé straně! Umím akorát uplést řetízek. To jediné mě babička naučila.“

Kamarádka na mě dlouho koukala, a nakonec nerada přikývla.

„Dobře. Věřím ti. Řetízek se totiž neplete. Řetízek se háčkuje, víš?“