Rozumí nám

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jezevčík drsnosrstý
0:00
/
0:00

Je to už několik let, co jsme s naším Atíčkem, drsnosrstým jezevčíkem, byli čtrnáct dnů sami doma. Další členové smečky, pan Fuchs a Rita, odletěli na dovolenou. Ten den jsem odešla z domova první já, jela jsem do Prahy na zkoušku a zbytek rodiny odjížděl na letiště hodinu po mně.

Celý den jsem byla nervózní z Atíčka, protože jsem si představovala, co si asi myslí...

„To je divné. Celá smečka odešla. Dva měli kufry a loučili se se mnou. Já moc dobře vím, CO to znamená! Kufry, a to jejich loučení! To zase budou pryč bůhví jak dlouho, a kdo bude se mnou doma?! Odešli všichni tři, ale KDO se ke mně vrátí? Rituška? Nebo táta Fuchs? Kdyby se vrátila máma, to by bylo nejlepší, tu mám nejradši... no... ale táta Fuchs je taky dobrej... A Rituška taky, mazlí se se mnou, spím s ní v posteli... Sakra, KDO z nich se tedy ke mně vrátí? A co když se špatně domluvili a nepřijde nikdo? Jeden se spolehne na druhého, druhý na třetího a já tady nakonec zůstanu sám!“

Odpoledne jsem přijela do Kolína, na nádraží jsem si vzala taxi, protože mi autobus ujel před nosem a za chvíli jsem odemykala byt.

Když mě Atíček za dveřmi uslyšel, začal štěkat a výt, a když jsem otevřela, vrhl se na mě, jako bych byla pryč celý rok. Nikdy takhle nevyváděl! Vážně!

„Tys myslel, že nikdo nepřijde, viď? Že tu zůstaneš sám! Neboj se, už jsem doma,“ uklidňovala jsem ho a on mě olizoval, kňučel, štěkal...

A nikdo mi nevymluví, že si nemyslel přesně to, co jsem vám říkala. V té době jsme ho měli deset let, znal dobře chod rodiny a dobře věděl, co znamená, když se do předsíně připraví kufry. A tentokrát v tom měl zmatek, protože jsme po ránu zmizeli všichni tři! Vůbec se mu nedivím, že se bál, že jsme na něj zapomněli...

Na to, jak nám naši psi rozumí, jsem si vzpomněla i nedávno, když mi jeden pejskař smutně ukázal na svého pejska.

„Je na tom špatně. Ten už dlouho nevydrží.“

Pejsek na sobě sice nedal nic znát, ale mně bylo jasné, že to slyšel.

„Ale kdepak! Vypadá dobře! Podívejte se, jak krásně jde,“ snažila jsem se zmírnit ortel, který nad ním vynesl jeho nejlepší přítel a pejsek si to okamžitě namířil ke mně a stoupl si těsně vedle mě.

„Tys ke mně přišel? Tak pojď se mnou domů, pojď, vykašli se na páníčka...“

Pejskař k nám přišel a pohladil ho.

„Tady jsem, Bobino. Nevěděl, kde stojím,“ vysvětlil mi, proč šel pejsek ke mně. „On už nevidí a neslyší. Proto k vám přišel. Tak pojď, jdeme domů.“

Setkala jsem se s nimi ještě několikrát a pejsek pokaždé, když mě poznal, ožil. A já se pokaždé snažila pohřební řeči jeho majitele otupit. Ano, chápala jsem ho, bál se toho, až mu pejsek odejde a ulevilo se mu, když o tom mluvil. Ale strašně mě tím štval...

Přátelé pejskaři, nemluvme před našimi pejsky o jejich smrti, a když někdo ze smečky odjíždí, nenechávejme je doma samotné, a když... mohla bych pokračovat, ale bylo by toho hodně, tak to řeknu stručně.

Neměli bychom zapomínat, že nám naši pejskové rozumí.