Štramberské uši

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sluch (ilustrační foto)

Každý rok se těším do lázní. Na to, jak si odpočinu, po procedurách zalehnu ve svém jednolůžkovém, sluncem provoněném pokoji a sladce usnu, večer budu dělat korektury, napíšu si povídku, fejeton nebo blog, nebudu muset koukat na hodinky, kdy mi jede, proboha, vlak z Kolína do Prahy na zkoušku, nebudu přemýšlet, co budu vařit a jestli jsem koupila našemu Baxíkovi hovězí maso, kdy vyčistím akvárium a kdy budu žehlit... Nic. Nic. Nemusím nic, protože jsem v ráji.

I když… i do lázeňského ráje se občas dostane narušitel!

Před lety jsem seděla v jídelně s paní Helenou, která byla nejhorší ze všech pacientů, se kterými jsem kdy v jídelně seděla, a že jich bylo!

Bylo jí kolem sedmdesátky, ale vypadala na padesát! Přihnala se k našemu stolu jako generál, a to trochu napadala na nohu a místo boty měla, jak já říkám, ortopedické kopyto.

Sedla si, představila se a pak nám důležitě oznámila, že má dětskou obrnu. Seděla jsem u stolu s Lenkou a se Zuzankou, bylo jim kolem dvaceti a dětská obrna jim moc neříkala, takže jediná já jsem se rozzářila.

„Fakt? Vy máte dětskou obrnu? Já taky!“ Pohrdavě si mě přeměřila.

„Vy? Vy že máte dětskou obrnu?“ No, zavalila jsem ji fakty a nakonec mi musela nerada uvěřit.

Měla obdivuhodnou schopnost, jak každou debatu u stolu obrátit v povídání o sobě. Například jsme mluvily o filmu, na kterém jsme byly den před tím, a ona se okamžitě vmísila do debaty a začala nám vypravovat, jak si vydupala u nich doma, na řediteli kina, aby jí dával dva lístky za cenu jednoho.

„Nikomu se to nelíbí, ale mně je to jedno! Musím si přece nohu natáhnout! Nemůžu ji mít dvě hodiny skrčenou.“

Brzy jsme o ní věděly, že se nikdy nevdala, děti neměla a celý život dělala sekretářku ve výzkumném ústavu panu docentovi, který nedávno musel odejít do důchodu a ona s ním.

„Vyštvali nás,“ konstatovala nenávistně. „A to bylo panu docentovi teprve osmdesát!“

Také nám ukázala fotografie z oslav svých sedmdesátin, na kterých se sešlo všech jejich pět sourozenců s rodinami, ale na fotografiích nikdo z nich nebyl. Všude byla Helena.

Helena a dorty. Helena a obložené mísy. Helena a chlebíčky. Helena. Samá Helena.

Nakonec nám řekla, kolik za oslavu zaplatila ona, a kolik její příbuzní a pak se ušklíbla.

„Vyplatilo se mi to. Jejich dary mi moje peníze vrátily. Ale i tak jsem si řekla, že tohle byla poslední oslava. Už je nikdy takhle pohromadě nechci vidět.“

Také jsme věděly, že měli statek, kde celá rodina dřela.

„Chtěli to i po mně! Bylo mi asi pět, a musela jsem jít jednotit řepu. Vztekala jsem se, že nepůjdu, ale otec zavelel, a já musela. Tak jsem to dělala tak, že jsem tu nohu po obrně táhla v řádku za sebou a všechnu vyjednocenou řepu jsem botou vyryla. Když to otec uviděl, poslal mě domů a už po mně nikdy nic nechtěl.“

Tak sobeckou ženskou, která mluvila jen a jen o sobě, jsem ještě nezažila, vážně.

Snažily jsme se, aby nám neskákala do řeči, ale řeknu vám, byl to pokaždé boj!

„Lidé se neumí poslouchat! To nechápu! Vám chybí uši,“ vztekala se, když jsme ji přerušily a dopověděly jsme si to, do čeho nám skočila. „Žádná z vás nemá uši! Když se kolem sebe podívám, nevidím vůbec žádné uši!“ Tohle jsme od ní slyšely každý den snad stokrát.

Když jsem odjížděla, dostaly ode mě všechny tři dárek. Holčičky si ho hned rozbalily a jásaly nad plyšáky, ale Helena svůj balíček hodila do tašky.

„Rozbalím si to až večer, nejsem na to teď zvědavá. Nikdo se nikdy netrefil do mého vkusu a vy, paní Fuchsová, vy nebudete výjimka.“

Když jsem seděla ve vlaku na Kolín, představovala jsem si, jak se zatváří, až můj dárek rozbalí. Koupila jsem jí totiž uši. Ano. Uši. Ve 13. století utínali Tataři křesťanům uši a od té doby se na památku peče cukroví, nazvané Štramberské uši…

Spustit audio

Odebírat podcast

Související