Rozdíl mezi lázeňským belháním

Paní Dagmar si moc přeje samostatně se pohybovat, třeba v přilehlém parku
Paní Dagmar si moc přeje samostatně se pohybovat, třeba v přilehlém parku

Vypadají jako pavouci. Belhají se o berlích, nemotorně a pomalu, a není divu. Jsou po operaci kyčle nebo kolena a z nemocnice, kde je operovali, je do lázní přivezla sanitka.

Musí se naučit chodit o berlích, musí se rychle zorientovat v neznámém lázeňském prostředí, musí si pamatovat, kde je jídelna a kde mají pokoj, a od druhého dne jsou nemilosrdně "vhozeni" do celodenního kolotoče procedur a povinností, a tak není divu, že mají pocit, že to nezvládnou!

Nicméně přes tohle všechno, mohou být  tito lázeňští pacienti, šťastní, ale bohužel, někteří si toto své štěstí neuvědomují. Neuvědomují si, že jsou vlastně zdraví a že je operace vrátila do normálního života! Díky operaci kolena nebo kyčle, se z nich, po letech bolesti, stali zase zdraví lidé!

Někteří tito pacienti, kterým říkám kvůli jejich berlím „pavouci“, hekají, mluví o prodělané operaci, mluví o svých bolestech, stěžují si, že nemohou spát, že jim trvá dlouho, než se ráno obléknou, ukazují si navzájem svá operovaná kolena – přiznám se, že operovanou kyčel mi zatím nikdo neukázal – a my ostatní, opravdu postižení, kterým bohužel žádná operace nepomůže, je radši neposloucháme...

Ale jednou jsme se v našich klimkovických lázních, kam jezdím každé léto od roku 1995, dočkali zázraku, který nás všechny šokoval.

V roce 2005, druhý den potom, co jsem přijela do lázní, mi můj kamarád Pavel, myopat, ve výtahu řekl, ať pro ně napíšu divadelní hru, že by si chtěli zahrát divadlo. Tak jsem přes noc „zdramatizovala“ jednu svoji povídku, rozepsala jsem ji na role a za pár dnů jsme ji zahráli na jevišti kulturního sálu. Úspěch byl tak ohromující, že jsem všem svým postiženým kamarádům musela slíbit, že za rok přivezu hru, kde bude hrát aspoň dvacet lidí, aby se dostalo na každého.

Svůj slib jsem splnila. Za rok, v červenci roku 2006, jsme měli premiéru hry Když se v lázních nedaří houbám. Hrálo v ní dvacet lidí, myopaté, lidé s dětskou mozkovou obrmou, s ereskou, lidé po operaci kolen i kyčlí, lidé o berlích i bez berlí, mladí i starší, a protože jsem hru napsala tak, aby v ní mohli hrát i vozíčkáři, zahráli si i oni.

Do kulturního sálu se poprvé od otevření lázní v roce 1994, musely přidávat židle, protože přišli snad všichni pacienti. Úspěch byl obrovský a děkovačka byla jak v Národním divadle!

A druhý den se stal již zmíněný zázrak. „Moji“ herci, mí kamarádi, za mnou chodili a šokovaně mi sdělovali, že je zastavují lidé po operacích kyčlí a kolen a dojatě jim děkují za to, co dokázali. Že prý si až včera při našem představení, uvědomili, že jsou vlastně zdraví... 

Na mých webových stránkách www.kdyz.cz, mám rubriku, Když se řekne lázně. Najděte si tam rok 2006 a můžete si z tohoto našeho představení, Když se v lázních nedaří houbám, prohlédnout spoustu fotografií a třeba se necháte inspirovat k podobné, divadelní aktivitě! A pokud by někteří z vás měli zájem zahrát si stejnou hru, ráda vám její text pošlu!