Dvě lázeňské zvláštnosti

Jakmile odejdu z přijímací kanceláře a stojím s kufrem u výtahu, čáry máry, je tady první zvláštnost!

„To je doba, než to přijede,“ stěžuje si paní, stojící vedle mě, a když nereaguju, otočí se na pána na druhé straně. „Nestihnu bazén! Musím na pokoj! Nevzala jsem si plavky!“ Pán přikývne a hudrá také.

„Přivolají si oba výtahy a pak nasednou do toho, co přijede dřív!“

„Je to tak! A my čekáme tady dole jak blbci,“ souhlasí s nimi třetí nespokojený pacient, který mezitím přišel, a já mám co dělat, abych jim neřekla, a proč jste nervózní!? Jste v lázních! Kam pospícháte? Když mám bazén, tak si plavky vezmu už ráno! Máte myslet na procedury, a ne, kdy půjdete s kým na kafíčko! Přece víte, že je nás tady plno a výtahy se nezastaví, tak nehudrejte, že na ně musíte chvíli čekat!

Výtah přijel, všichni jsme nastoupili, já zmáčkla své páté poschodí a stoupla si s kufrem až dozadu, abych se vyhnula řečem, které určitě přijdou, a také že přišly.

„Á, paní právě přijela!“ Mlčela jsem.

„Tak ať se vám tady líbí!“ Mlčela jsem.

„To vám bude chvíli trvat, než se tu vyznáte!“ Tak to už jsem nevydržela!

„Já se tu vyznám! Jsem tady po dvacáté!“

Uf. Konečně páté patro. Jdu po chodbě, táhnu za sebou kufr a sykám.

Tss. Pořád stejné řeči. U výtahu. Ve výtahu. Primitivní řeči! Tss.

Když jsem přišla do jídelny na oběd a sedla si ke „svému“ stolu, už tam seděly tři ženské. A čáry máry, byla tady moje druhá lázeňská zvláštnost! A opět velmi kritická!

To ale jsou tři nesympatické slepice! Jedna starší než já, jedna mladší a jedna mladá. Představila jsem se, ale vůbec mě nevnímaly! Jak by mohly?! Všechny tři se totiž bavily o tom, co budou mít dneska k obědu.

„Nedávala sis, Lucinko, tu svíčkovou?“ „Ne, svíčkovou si dávala Dáša.“ „Jo, svíčkovou mám já, Věro!“ „Tak já mám čočku? Fakt, nevím!“ „A kdo má ten salát, Věruško?“ „Nemá ho Dáša?“ „Ke svíčkové? To ne. Asi bude můj.“

Tss. Nedokážou se o ničem jiném bavit! Tss. To bude zábava! Pořád melou o jídle! Pořád! Tss.

Když k vedlejšímu stolu přivezly servírky jídlo, měly ty tři hned „nové“ téma!

„Jé, podívejte se! To vypadá krásně!“ „Už vím! Já si dala karbanátky!“ „Aha, tak ten salát bude tvůj!“ „Já si říkala, čí bude, a on je Věrušky!“

Dojedla jsem, řekla jim na shledanou, a byla jsem pryč.

Šla jsem si lehnout do jodové koupele, pak jsem se prošla po lázních, přetrpěla jsem několik jízd ve výtahu a nakonec i večeři s těmi třemi slepicemi.

A chcete vědět, co bylo druhý den?

Stojím u výtahu, svorně s ostatními nadávám, že nejede a nejede, když uvidím pacienta s kufrem, ptám se ho, odkud přijel, a v jídelně, u našeho stolu, je moje nejlepší zábava dohadovat se s usměvavou Lucinkou, starostlivou Věruškou a vtipnou Dášou, co jsme si to, proboha, objednaly k jídlu, a čí je ten salát...

Tak za rok zase na shledanou, vy moje dvě lázeňské zvláštnosti!