Tomáš Dastlík: Když jsem hrál pudla, odkoukával jsem od psů jejich chování

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tomáš Dastlík s Alenou Zárybnickou při natáčení Záletů

Tomáš Dastlík se narodil v Pardubicích. Po gymnáziu pak vystudoval Ekonomicko správní fakultu Univerzity Pardubice. Jako čerstvý inženýr ekonomie se rozhodl pro herectví. Vystudoval JAMU v Brně, první angažmá získal hned po škole v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Od sezóny 2014/2015 je v angažmá Divadla na Vinohradech.

Zálety natáčíme mimo studio, na místě, které si vybral dnešní host. Je to obora Hvězda, kousek od legendární Bílé hory v Praze. S inženýrem ekonomie budu mluvit o divadle, seriálech a filmu. Absolvent pardubické univerzity hraje v televizi kriminalisty i vrahy, nevěrníky i milující manžele. Na divadelních prknech jste ho mohli vidět jako Cyrana, Oněgina nebo i pudla.

Proč jste si vybral oboru Hvězda?

„Protože to mám kousek od domova a chodím sem ne tak pravidelně, jak bych chtěl, sportovat. Chodím běhat, mám tu svůj tříkilometrový okruh a někdy to dám dvakrát, někdy třikrát podle kondice. Často sem chodím s rodinkou.“

Kdybychom teď byli v Pardubicích, které místo byste vybral pro vycházku?

„Asi bych vás zavedl k nám na chatu. Já jsem do pětadvaceti let pobýval v Pardubicích a nejradši mám chatu u starého ramene Labe. Tam máme chatu už asi od roku 1950, tam jsem strávil dětství. Je tam taková zahrádka, z chaty mám schody na ryby, tam to miluju.“

Vaše cesta k divadlu nebyla úplně přímočará. Nebyl jste dítětem, které by trávilo čas v kroužcích, chodilo do dramaťáku, recitovalo básničky. Ale četla jsem někde, že vás k divadlu dokopala vaše tehdejší přítelkyně. Jak to dokázala?

„No, být hercem byl můj dětský sen. Já se o divadlo nikdy moc nezajímal, ale hodně jsem o tom mluvil a lidi, co se okolo mě pohybovali, to tak nějak věděli. Šel jsem studovat ekonomku proto, že byla devadesátá léta a byl to obor, který byl dost v kurzu. A když jsem dokončil školu, tak jsem si říkal, že budu jen v kanclu a třeba mě to ani nebude bavit. Stýskal jsem si asi dost často, protože moje tehdejší přítelkyně Šárka z Chrudimi řekla, že už to nemůže poslouchat, tak ať to aspoň zkusím. Tak jsem se na to natolik upnul, že jsem si sehnal herecké doučování, to byla Jana Rubášová, tehdejší herečka Východočeského divadla. Ta se se mnou asi dva měsíce připravovala a šel jsem zkusit DAMU a JAMU. Říkal jsem si, že to zkusím jednou v životě, jsou to výběrové školy a lidi se tam hlásí třeba třikrát, čtyřikrát po sobě. Já to zkusím jednou a buď ano nebo ne. A ono to vyšlo.“

První angažmá bylo v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Jaký důvod byl ten rozhodující?

„Ten rozhodující byl ten, že byli první, kdo se mi ozval. Nabídek se nakonec sešlo asi pět, ale jako končící adept herectví máte strach, abyste se někam upíchli. To, že dostanete angažmá, není normální. Každý rozesílá životopisy do různých divadel, a když něco přijde, tak se na to hned upnete. A Bezruči přišli první, tak jsem to tam slíbil a jsem rád, protože mě úžasně připravilo a dalo mi plno hereckých příležitostí.“

V divadle v Ostravě jste měl roli pudla. Neumím si představit, jak se to hraje.

„No, pudl se hraje jako pes. Pomohl mi kostým, který byl koncipovaný tak, že kdybyste nevěděla, že to hraju já, tak to nepoznáte. Je pravda, že jsem hodně okoukával chování od psů, co se týká fyzických sterotypů u psů, jak si lehají, všímáte si charakteristických věcí, jak vyplazují jazyk, tak jsem to nějak načetl.“

Když před kamerou zvednete prst, je to jako byste na divadle zvedli ruku a ještě udělali dřep.

Když si vzpomenete na svoje filmové role, je nějaká, o které si řeknete, že vám dala hodně zabrat a musel jste se na ni dlouho připravovat?

„Nejvíc jsem se musel připravovat na film Na druhý pohled, protože to byla první hlavní role. Bez zkušeností. Já na divadle měl odehráno poměrně dost, ale když jdete před kameru, to je jako kdybyste za sebou neměla vůbec nic. To se nedá srovnávat, divadelní a natáčecí praxe. Samozřejmě jsem se snažil vždycky být perfektně připravený, to byl jediný vklad, který jsem do toho mohl dát. A jsem rád, že pan režisér Nikolaev mi tu šanci dal. Herec musí dostat příležitost a díky tomu, že jsem ji dostal, jsem tam, kde jsem.“

Musel jste se v herectví umírňovat, je kamera citlivější než to, co je vidět na divadle?

„Jasně. Hlavně grimasy, gesta dát do civilu a ještě spíš je umírňovat, protože ta kamera je velké rybí oko. Tam když zdvihnete prst, tak to je jak když na jevišti zvednete celou ruku a ještě uděláte dřep.“

První ze seriálů, ve kterém jste účinkoval, byla Ulice. Já jsem měla Hanu Maciuchovou v Záletech, vy jste prý první scénu točil přímo s ní.

„Ano, byl jsem neuvěřitelně nervózní. Já jsem věděl, že tam paní Maciuchová je a k ní vzhlížím, je to česká herecká ikona. Myslím, že to i ze mě trochu cítila. Vzala mě za ruku, chvíli se mnou dýchala. Tím mi pomohla, a když šla první nebo druhá klapka, tak mi pomohla v tom, že jako první se trošku přeřekla. Tak jsem si říkal, že i tyhle hvězdy jsou taky lidi a tam to trošku ze mě spadlo.“

Nekonečné seriály mají tu zásadní odlišnost od divadelních představení, že se musíte naučit velké množství textu, připravit se z jednoho dne na druhý, že si musíte cvičit paměť. Je pravda, že to je až 50 stránek textu z jednoho dne na druhý?

„Z jednoho dne na druhý ne, my texty dostáváme tak 14 dní předem. Když jsem začínal, tak jsem opravdu jel 14 dní předem a učil se jednotlivé obrazy. Byly dny, kdy za ten den jich máte i čtrnáct. Já se to drtil slovo od slova, ale po chvilce zjistíte, že to není možné, začnete si to upravovat do sebe a za ty roky, myslím, že tam jsem pátý rok, tak už máte tak vytrénovanou paměť, že už mi stačí v osm večer si sednout k něčemu a vědět, že mám před sebou padesát stránek textu a do desíti je v sobě mám.“

Jeden citát – Rád chodím na ryby, protože tam nemusím odpovídat na otázky. Tak to ale není tak nepříjemné snad, sem tam.

„Ne, já myslím, že to byla kdysi nějaká odpověď, když se mě někdo ptal a bylo to myšleno jako humor.“

Co vás čeká, až se situace v Česku vrátí do normálu?

„Čeká mě dozkoušení inscenace Český román, budu hrát v dalším filmu Jiřího Svobody a nevím, jak to udělají v Ulici. Máme nějaké scénáře, měly by se asi doříkat určité linky našich postav, nevím, jak se to zvládne.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související