Uživil bych se i jako dřevorubec, říká majitel největší softwarové firmy Vladimír Kovář

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Podnikatel a majitel Petrových bud Vladimír Kovář

Dnes v Záletech vyrážíme na hlavní krkonošský hřeben, na Petrovy boudy. Jejich majitel Vladimír Kovář je majitelem největší české softwarové společnosti a Podnikatelem roku 2008.

Možná si ještě vybavujete, jak vypadaly Petrovy boudy v dobách největší slávy a jak před požárem v roce 2011. Dnes stojí na původním místě nové budovy, na první pohled velmi podobné těm, které tu stávaly kdysi. Ovšem, jen na první pohled.

Dětské vzpomínky mívají často velmi silnou příchuť. Vzpomínáte si na chuť poháru, na který jste chodil ze Slunečné na Petrovy boudy?

„Určitě, to byly horké maliny. Myslím, že to byla vanilková zmrzlina. My jsme to milovali.“

Pamatujete si na interiér Petrovky z dětských let? Já jsem tu jako dítě měla takový pocit strašidelna. Některé ty tmavé sochy pro mě byly příliš ponuré.

„Ano, bouda byla hodně tmavá a všechno se mi zdálo hrozně velké. Pamatuju si, když jsme bydleli na sídlišti v Krči ve třípokojovém bytě, tak jak obrovské tam byly pokoje. Teď jsem tam párkrát byl za maminkou a je legrace, jak se mi to teď zdá malinké. Na Petrovky jsem jezdil hrozně rád a fungovalo to tu jako ROH podnik a bylo to udržované. Jezdili jsme sem rádi.“

Vladimír Kovář se svým loveckým psem Freyem

Když vidíte dokonale napsaný program, jaký pocit se vás zmocní?

„Je to krásné. Já mám jednu kolegyni a ta jednou viděla kód Michala Gregora a říkala, že to je tak krásný kód, že by s takovým člověkem chtěla chodit.“

Když si potřebujete srovnat hlavu, zahrajete si na kytaru, nebo napíšete pár řádek, ve kterých se opakují slovíčka, která patří k programování?

„To je různé. Můj tatínek vždycky říkal, že je hezké, když si člověk najde práci podle svých zálib, ale že to v životě taky nemůže udělat úplně každý. Že je mnohem větší umění si umět najít zalíbení ve své práci. Já se toho držím, ale přirozeně. Nemusím se do toho nutit. Myslím, že kdybych nedělal software, tak bych se uživil klidně jako dřevorubec, ale stejně by to dopadlo tak, že bych měl několik pil a byl bych největším dřevařským podnikem.“

Jára Cimrman říkal větu, že budoucnost patří aluminiu. Čemu patří podle vás?

„Software je všude. Ale budoucnost patří nám lidem. Možná jsem to ale řekl špatně, občas se stane taková věc, že prasátka dostanou mor. A vy dostanete pokyn, že se to musí redukovat. To jde udělat tehdy, kdy opravdu vidíte, že to je nezbytné. Že to je něco, co je prokazatelně nutné udělat. Bohužel spousta takových rozhodnutí není správných, je to vystřelené od stolu, není to dobře promyšlené. A je to na nás, abychom o tom přemýšleli, a nemusíme splnit každou hovadinu, kterou nám někdo řekne. Já myslím, že je potřeba vytvořit prostor pro lidi, zvířata, kytky a všechno, co je okolo nás. Ale trošku mi z toho plyne, že jediné rozumné řešení je, že se budeme muset smířit s tím, že nás nemůže pořád přibývat. A to nemyslím nijak špatně, já myslím, že v Česku na tom nejsme tak, že bychom si mohli vyskakovat. Historicky 2,1 dítěte na ženu zaručuje, že všechno funguje jak má. Ale to my nedosahujeme v Evropě. Ale na světě je tohle číslo zásadně překročené a je to o informovanosti a vzdělání.“

Alena Zárybnická a Vladimír Kovář před Petrovými Boudami

Minule tu se mnou byla restaurátorka Dana Macounová a tady je její otázka pro vás. „Zeptala bych se, jestli zaznamenali ten trend, že lidé znovuobjevili vyrážení do přírody a do hor.“

„Já myslím, že se to moc nezměnilo od doby, co si pamatuju. A funguje to následovně. Když je hezky, tak je tu hodně lidí. Když je ošklivo, tak tu skoro nikdo není. Ještě to umocňují svátky a víkendy.“

Spustit audio

Související