Včera jsem zase chtěla být chlapem
Ano, zase, protože se mi pravidelně stává, že si přeju být chlapem v situaci, která je pokaždé stejná. Stanu se svědkem něčeho, čemu musím bezmocně a zároveň se vztekem přihlížet a říkat si: „Proč, sakra, nejsem chlap?!“
To, o čem vám budu vypravovat, se stalo v Kolíně, ale mohlo se to stát, bohužel, kdekoli. Šla jsem na autobus na kolínském sídlišti. Lidé postávali kolem kryté zastávky, kde se hlasitě bavila skupinka osmi asi dvanáctiletých dětí. Dvě děvčata a šest kluků.
Těsně před tím pršelo, tak jsem si říkala, že se tam schovali před deštěm a čekají na autobus jako my ostatní. Pak jsem si ale všimla, že skupinka je taková... divná. Vyděšená. Nebo poplašená?
Někteří vybíhali ze zastávky, oběhli ji a zase se tam vrátili! Připomínali mi zvěř, která cítí nebezpečí! A pak ze zastávky vyběhl malý kluk, běžel směrem ke mně a za ním se rozeběhl druhý kluk, o dvě hlavy větší. Řval na toho malého: „Stůj!“ A to bylo nejslušnější, co řval.
Když byli kousek ode mě, malý se opravdu zastavil, otočil se, velký ho dohnal a pěstí ho praštil do obličeje. Pak ho praštil ještě jednou. A pak zmizeli za mnou. Koukala jsem na skupinku dětí, schovanou na zastávce. Stály nehybně. Jako sochy.
Ale to už se k nim ten velký vracel. Šel hrdě. Klátivě. A nebezpečně. Za chvíli kolem přešel i ten o dvě hlavy menší. Obličej měl červený, v očích slzy, ale usmíval se, jako kdyby říkal: „Nic mi není! Jsem v pohodě!“
Skupinka skoro vzápětí opustila zastávku, přeběhla přes silnici a pomalu mizela mezi paneláky. Ten, o dvě hlavy vyšší než ostatní, šel první. Otáčel se, kontroloval, jestli ho jeho stádečko poslušně následuje, a vypadal sice spokojeně, ale pořád nebezpečně.
Kdybych byla chlap, zastavila bych ho hned, když toho malého praštil poprvé pěstí do obličeje. A řekla bych mu: „Pojď si to rozdat se mnou a nech na pokoji kluka o dvě hlavy menšího.“ Co by se stalo potom, by mi bylo fuk, protože bych byla chlap o dvě hlavy větší...
Určitě si teď někdo říkáte, že jsem se toho malého kluka měla zastat.
No... víte... bude mi sedmdesát tři. Mám nohu po obrně. A ten kluk, o dvě hlavy větší než ostatní, byl nebezpečný. Kdyby do mě strčil, jdu k zemi.
Z nás, co jsme stáli kolem zastávky, se toho malého nezastal nikdo. A kdo by měl? Maminky s malými dětmi? Ženy v mém věku? Děti ve věku napadaného?
A proč jsem nezavolala policii? Všechno se odehrálo během dvaceti třiceti sekund a skupinka zmizela mezi paneláky. A ten napadený šel s nimi. Dobrovolně.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.