Včera jsem zase chtěla být chlapem
Ano, zase, protože se mi pravidelně stává, že si přeju být chlapem v situaci, která je pokaždé stejná. Stanu se svědkem něčeho, čemu musím bezmocně a zároveň se vztekem přihlížet a říkat si: „Proč, sakra, nejsem chlap?!“
To, o čem vám budu vypravovat, se stalo v Kolíně, ale mohlo se to stát, bohužel, kdekoli. Šla jsem na autobus na kolínském sídlišti. Lidé postávali kolem kryté zastávky, kde se hlasitě bavila skupinka osmi asi dvanáctiletých dětí. Dvě děvčata a šest kluků.
Těsně před tím pršelo, tak jsem si říkala, že se tam schovali před deštěm a čekají na autobus jako my ostatní. Pak jsem si ale všimla, že skupinka je taková... divná. Vyděšená. Nebo poplašená?
Někteří vybíhali ze zastávky, oběhli ji a zase se tam vrátili! Připomínali mi zvěř, která cítí nebezpečí! A pak ze zastávky vyběhl malý kluk, běžel směrem ke mně a za ním se rozeběhl druhý kluk, o dvě hlavy větší. Řval na toho malého: „Stůj!“ A to bylo nejslušnější, co řval.
Když byli kousek ode mě, malý se opravdu zastavil, otočil se, velký ho dohnal a pěstí ho praštil do obličeje. Pak ho praštil ještě jednou. A pak zmizeli za mnou. Koukala jsem na skupinku dětí, schovanou na zastávce. Stály nehybně. Jako sochy.
Ale to už se k nim ten velký vracel. Šel hrdě. Klátivě. A nebezpečně. Za chvíli kolem přešel i ten o dvě hlavy menší. Obličej měl červený, v očích slzy, ale usmíval se, jako kdyby říkal: „Nic mi není! Jsem v pohodě!“
Skupinka skoro vzápětí opustila zastávku, přeběhla přes silnici a pomalu mizela mezi paneláky. Ten, o dvě hlavy vyšší než ostatní, šel první. Otáčel se, kontroloval, jestli ho jeho stádečko poslušně následuje, a vypadal sice spokojeně, ale pořád nebezpečně.
Kdybych byla chlap, zastavila bych ho hned, když toho malého praštil poprvé pěstí do obličeje. A řekla bych mu: „Pojď si to rozdat se mnou a nech na pokoji kluka o dvě hlavy menšího.“ Co by se stalo potom, by mi bylo fuk, protože bych byla chlap o dvě hlavy větší...
Určitě si teď někdo říkáte, že jsem se toho malého kluka měla zastat.
No... víte... bude mi sedmdesát tři. Mám nohu po obrně. A ten kluk, o dvě hlavy větší než ostatní, byl nebezpečný. Kdyby do mě strčil, jdu k zemi.
Z nás, co jsme stáli kolem zastávky, se toho malého nezastal nikdo. A kdo by měl? Maminky s malými dětmi? Ženy v mém věku? Děti ve věku napadaného?
A proč jsem nezavolala policii? Všechno se odehrálo během dvaceti třiceti sekund a skupinka zmizela mezi paneláky. A ten napadený šel s nimi. Dobrovolně.
Související
-
Irena Fuchsová: Jak si mě kluci vyzkoušeli
Dneska mají svátek nejenom všichni Josefové, ale i Josefy! A tak vám všem, kterých se tento svátek týká, přeju, ať se vám splní všechno, co si přejete.
-
Irena Fuchsová: Našel jsem ti práci!
Jestlipak se včera někomu povedlo, vyvést vás aprílem? Přiznám se, že já naletím na všechno! Ale na jeden povedený apríl jsem na rozdíl od některých žen, nenaletěla!
-
Irena Fuchsová: Rockové kapely, zřizovatelé a povolovačky za totáče
V kolínském divadle jsme museli založit svazáckou organizaci v roce 1974. Bylo nám řečeno, pokud nebude založená, Krajský národní výbor kolínské divadlo zruší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Ze světa lesních samot
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.