Našel jsem ti práci!

V osmdesátých letech vyšel 1. dubna v Mladé frontě, na titulní straně, článek o skříni, ve které zhubnete, pokud do ní ovšem vlezete, zavřete se tam a budete každý den, ve tmě, alespoň dvě hodiny zpívat! Do dvou týdnů máte prý pět kilo dole, ani nebudete vědět jak!

Druhý den jsem potkala známou a ta mi hlásila, že jedou s manželem do Prahy sehnat tu skříň, ve které se hubne! A nebyla sama, kdo tomuhle povedenému aprílu naletěl!

A po „zázračné skříni“ vám povím aprílový příběh mé čtenářky, která mi ho před lety vyprávěla po jedné mé besedě s tím, že tenhle příběh je na povídku! Tady je:

Dostala jsem výpověď. Na tom není nic neobvyklého, ale já byla poprvé od školy nezaměstnaná a snášela jsem to dost špatně.

„Něco si seženeš,“ utěšoval mě Kája, který se ke mně nedávno nastěhoval. V duchu jsem se ušklíbla. Kdybys mi radši řekl, že mi přidáš na nájem!

Ale nahlas jsem neřekla nic. Chodili jsme spolu dva roky a čekala jsem, že se konečně vymáčkne a vezmeme se. Bylo mi třicet, chtěla jsem mít svatbu a děti. Kdo by nechtěl?

Ale teď jsem byla bez práce, celý byt jsem měla vygruntovaný, každý den jsem vařila a pekla, ale také jsem všude možně pročítala inzeráty. Jednou mi Kája poslal esemesku.

„Miláčku, našel jsem ti práci! Objevil jsem tenhle inzerát: PŘIJMEME DÍVKY. Radostná práce, při které se nebudete nudit! Denní i noční směny. Návštěvnost až 400 lidí za den. Miláčku, zavolej tam!“

To vypadá na nějakou recepční, napadlo mě, a to by mě i hodně bavilo! Alespoň bych si zopakovala němčinu a angličtinu! A práce v noci mi nevadí!

A tak jsem tam hned zavolala. Příjemný ženský hlas mi řekl adresu firmy a prý mám hned přijít, že se určitě domluvíme. Sedla jsem na tramvaj a za chvíli jsem tam byla. Když jsem přišla před dům, kde firma sídlila, všimla jsem si, že je na domě obrovský plakát, na kterém je stejný text, jaký mi poslal Kája. Kolem postávali plešatí svalovci, zastavovali muže, kteří šli kolem a dávali jim letáky. Byl to... bordel.

Šla jsem domů a bylo mi do breku. Tak Kája si myslí, že jsem nějaká… Když večer přišel, a já mu řekla, kam mě poslal, chvíli na mě koukal a pak se rozchechtal.

 „Cože?! Tys tam šla?!“

„A jak jsem asi mohla vědět, že je to inzerát na bordel? Napsal jsi mi, že jsi mi našel práci!“

„Tys tam opravdu šla?! To jsi nepochopila, že je to apríl?! Víš, jak jsem se smál, když jsem ti tu esemesku posílal? A celé oddělení se smálo se mnou! Až jim zítra řeknu, že jsi tam opravdu šla… tak se všichni umlátí smíchy! A možná, že mi šéf konečně přidá! Za to, jak jsem vtipný! Tohle byl nejlepší apríl mýho života!“

Pořád se chechtal a mně konečně došlo, že tenhle chlap pro mě opravdu, ale opravdu nebude ten pravý. Sesbírala jsem po bytě jeho věci, dala mu je do jeho batohu a ukázala jsem ke dveřím.

„Klíče mi dej na poličku! Šéf ti určitě za nejlepší apríl tvého života, nějaké bydlení sežene.“