Večerní procházka s Baxíkem

„Teď se už dlouho panu Fuchsovi nerozbil zip u džín, ale stejně bych ho sama neměnila. Strašná práce. Radši jsem džíny nosila do opravny.“

Jana souhlasila.

„Taky to tak dělám. Mám elektrický šicí stroj a džíny neprošiju.“

„Já mám starou singrovku po babičce a džíny prošiju, zkrátím je, zašiju, ale zip? Nikdy!“ A pak jsem si vzpomněla na pana Kosprda, o kterém jsem vám už vyprávěla…

„Je to už patnáct let, co mě moje singrovka začala zlobit, tak jsem sehnala číslo na opraváře šicích strojů, pana Kosprda. Starší, kulaťoučký pán přijel na kole, sedl si k singrovce a zatímco ji podroboval generální prohlídce a já ho chválila, jak je šikovný, vypravoval mi, jak opravdu šikovný byl začátkem devadesátých let.

„Několik chlapů od nás se domluvilo, vzali dodávku a vyrazili do Německa. Měli tipy na místa, kam se odkládaly staré ledničky, pračky, televize, radia, mikrovlnky i elektrické šicí stroje. Ty věci sice byly vyhozené, ale většina vypadala jako nová.“

Pan Kosprd přestal na chvilku pracovat a podíval se na mě.

„Děvenko, nebudete mi to věřit, ale někdy stačilo utáhnout šroubky, nebo dát nový šroubek místo toho, který se někam ztratil a to, co přivezli ti chlapi z německého smeťáku, fungovalo jako nové! Tak začali do Německa jezdit pravidelně! Tehdy jsem se stal pro mnoho lidí hrdinou, a přitom jsem dělal to, co celý život. Opravoval jsem rozbité věci.“

„Myslím si, že dneska se už v Německu tyhle opravitelné věci nevyhazují, ale opravují,“ řekla Jana, já souhlasila, obě jsme se zasmály, a protože si Baxík s Bertem už všechno řekli, Baxík mě začal vyštěkávat, abych šla.

To dřív nedělal. Začal s tím nedávno, ve svých pěti letech, a protože nesnáším, když mě takhle vyštěkává, radši ho poslechnu a jdu. Fakt je, že někdy je to jeho vyštěkávání i dobrá výmluva, jak opustit debatu, která mě nebaví, to ale nebyl případ pejskařky Jany, s tou jsme si řekly, dobrou noc a rozloučily se. 

Obešli jsme s Baxíkem dva paneláky a zastavili se u barelu s EKO VODOU. Přivázala jsem Baxíka ke stromu, vyndala jsem z tašky prázdnou plastovou lahev na litr a půl přírodní vody, vhodila jsem dovnitř barelu osm korun a zmáčkla jsem tlačítko SODA. Celou dobu stál kousek ode mě tatínek se synem kolem osmi let a pozorovali mě.

„Dívej se, jak to paní dělá,“ upozorňoval tatínek synka a ten se díval.

Nepřekvapilo mě to. Poslední dva tři roky jsem si všimla, že kolem EKO VODY občas postávají lidé a dívají se, jak to funguje. Nezeptají se, tak nic neříkám, ale tohle pro mě byla výzva! Zastavila jsem tekoucí sodu, a protože mi bylo jasné, že neználci jsou oba, tatínek i syn, začala jsem jim oběma vysvětlovat, kde se mačká VODA, která je o něco lacinější, a kde SODA, i jak se proud tekoucí vody zastaví, když se jedna lahev naplní a my ji chceme vyměnit za druhou, prázdnou.

Oba neználci poslouchali, přikyvovali a pak tatínek sebral odvahu a povídá synkovi, hodím tam dvě koruny a zmáčknu sodu, připrav si ruce a napiješ se! A stalo se! Voda tekla, synek pil z dlaní, i se opláchl a zase pil a pak se na mě oba spokojeně podívali. „Super, už to umíte,“ pochválila jsem je a odvázala jsem Baxíka od stromu. „A víte, že můj manžel to neumí?“

To je oba pobavilo tak, že se smáli ještě na druhém chodníku, kam přešli, a Baxík mě vyštěkal.

„To sis mohla odpustit. Manžel se nepomlouvá!“ Tsss! Chápete to? Ten náš jezevčík je ale drzej!

„A ty si zase odpusť mě furt vyštěkávat!“ Oba jsme se naštvali a ten večer jsme spolu nemluvili...