Vzpomínky na dětství

Škoda, že jsem to nedělala, protože takhle ve své děravé paměti vylovím pouze několik vzpomínek a to je hodně málo.

Když chodil Filip do jeslí, byl jeho největší kamarád Pavel. Jednou večer si Filip hrál ve svém hracím koutku a pořád opakoval, Pavel mucha! Pavel mucha!
Zarazilo mě to. Proč říká svému nejlepšímu kamarádovi, mrcha?! Začala jsem se ho vyptávat, chvíli jsme se dohadovali a pak jsem konečně pochopila, že jeho kamarád Pavel není žádná mrcha, ale jmenuje se, Mucha...

Od Ritušky si pamatuju čtyři kouzelná slůvka.

Prkalík, byl trpaslík. Kemílek, byl kelímek. A štrundl, byl štrúdl. A jednou, když jsem nemohla splnit to, co jsem jí slíbila, řekla Rituška smutně, tos mě tedy zlámala.

Rozesmála jsem se. „Nechtěla jsi říct, „zklamala“? Smutně po mně mávla ručičkou.

„To je jedno...“

Víc si z jazykových začátků svých dětí nepamatuju, ale jak rostly, občas mi přece jenom radost udělaly...

Ritě bylo dvanáct let, a protože měla na starosti luxování, šla s námi koupit nový vysavač. Vybrala ten nejlepší a hlavně nejtišší.

Druhý den jsem přišla domů, vysavač stál připravený v předsíni a dcera ve svém pokoji cosi horečně hledala na teletextu.

„Co hledáš," zeptala jsem se zvědavě, ale neodpověděla, dokonce se zdálo, že ani nevnímá, že jsem přišla. Když konečně našla, co hledala a přečetla si to, hlasitě si oddechla. „Jo ahá! To je tahle ETA!"

Pak se na mě otočila a konečně mi to vysvětlila.

"Před chvíli v rádiu hlásili, že ETA zase vraždila. A ona je to ta baskická separatistická organizace."

Vůbec nic jsem nechápala.

„A jakou ETU jsi myslela?" Ukázala na vysavač.

„No přece tuhle!"

Za pět let mi udělala radost znovu.

Přijela k nám dívenka z Rakouska, u které Rita bydlela před rokem, když tam byla se školou na výměnném zájezdu. Dostala jsem za úkol vymyslet dárek, který od nás dostane, procházela jsem tedy kolínské obchody a v jednom půvabném kolínském květinářství, kde mají i různé výrobky od českých řemeslníků, jsem konečně objevila dárek pro rakouskou rodinu.

Nádhernou baňatou sklenici ke krbu, plnou velkých sirek i s náhradními škrtátky. Už jsem si ji chtěla nechat zabalit, ale pak jsem si řekla, že možná mají elektrický krb a poslala jsem Ritě esemesku.

„Zeptej se jí, jestli mají krb na sirky nebo na elektriku." A vzápětí mi přišla odpověď. „Voni nemaj krb!!!"

A Filípek? Ten mi udělal radost jako patnáctiletý. Přivezli jsme si tehdy štěňátko drsnosrstého jezevčíka. Válelo se na zádech, nožičky roztažené, Filip si ho prohlížel a pak se mě zeptal, a čím čůrá?