Za bratrem do Austrálie jedině v narkóze

Hlavní roli měla paní Krausová ze Sán kousek od Kolína a my ostatní jsme se s chutí přidávaly.

Paní Krausová byla éterická, půvabná starší dáma. Její náročná operace trvala osm hodin, a když se probírala z narkózy, vstoupila do dějin nemocnice, protože nadávala všemu a všem! Když jí sestřičky s doktory prozradili, jak se v narkóze projevila, paní Krausová omdlévala studem.

„Ne že bych nikdy neřekla něco sprostého! Celý život jsme měli hospodu a tam pro ostřejší slovo není nikdy daleko! Ale abych sprostě nadávala lidem, kteří mi zachránili život? To je ostuda!“

Měla bratra, dvojče, který emigroval do Austrálie.

„Sem nesmí a tam zase nesmím já. Smířila jsem se s tím, že se už nikdy v životě neuvidíme. A i kdyby mě tam náhodou pustili, nepřežila bych letadlo. Jedině, že by mi před odletem dali narkózu…“ Podívala se po nás a pak společně s námi vyprskla smíchy. „A to radši ne…“

Vedle mě ležela Hanička po operaci štítné žlázy. Při velké vizitě ji pan primář pokaždé vyzval ke stejné věci.

„Tak, Haničko, řekněte Praha.“

A Hanička řekla Praha. Tak se prý nejlépe pozná, jak se operace povedla.

Jednou se před naším pokojem řadila velká vizita, všechny jsme vzorně ležely na postelích, jediná paní Krausová se posadila a kývla na Haničku.

„Haničko, až ti pan primář zase řekne, abys řekla Praha, tak řekni prdel!“

Celý pokoj zařval smíchy, dveře se rozletěly, dovnitř vběhla vrchní sestra a vraždila nás, jednu po druhé, pohledem.

„Ticho! Velká vizita! Ticho! Slyšíte?!"

Ale to už vcházely bílé pláště a pan primář se nás s laskavým úsměvem zastal.

„Jen je nechte! Smích je nejlepší lékař!“

A to neměl říkat! Nepřestávaly jsme se smát, a když pan primář přišel k Haničce a řekl, tak, Haničko, řekněte Praha, padaly jsme smíchy z postelí, a když jsem vytřeštěným lékařům vysvětlila, proč se smějeme, bylo po vizitě, protože všichni vyběhli na chodbu a tam se dlouho, dlouho, smáli! J

Moje přátelství s paní Krausovou pokračovalo i po návratu z nemocnice. Často jsme za ní do Sán jezdili na kolech, a jednou mě vzala na zahradu za dům.

„Irenko, natrhej si čtyřlístky. Kolik chceš.“

Nemusela jsem je hledat. Na její zahradě totiž rostly jenom čtyřlístky. Kdybych chtěla najít třílístek, nenašla bych ho. Natrhala jsem si tehdy velikou kytici čtyřlístků a rozdávala je k premiéře v kolínském divadle, kde jsem tehdy napovídala.

Tento úsměvný příběh o paní Krausové, má smutný konec.
Paní Krausová měla sice zahradu plnou čtyřlístků, ale nebyly jí nic platné. Svého bratra už nikdy v životě neviděla.