Stalo se mi něco strašného!

„Ireno, to bys nevymyslela! Ty určitě ne! Mně se stalo něco strašného! Něco příšerného,“ dramaticky stupňovala to, co se jí stalo, ale při tom si do mě stačila kopnout a já si v tu chvíli vzpomněla, že její děti jí říkaly a říkají stále, Vařečka!

Zatáhla jsem ji od silnice o kus dál, aby náhodou nespadla pod auta, která kolem nás v odpolední špičce na starém kolínském mostě projížděla jedno za druhým, a kývla jsem na ni.

„Povídej! Řekni mi všechno a uvidíš, že se tomu nakonec zasmějeme!“

„To se tedy nezasmějeme,“ vyštěkla na mě a už to byla zase ona. Vařečka se vrátila.

„Tak povídej!“

„Zradilo mě tělo, Ireno! Poprvé v životě mě zradilo tělo!“

„Jestli tě zradilo poprvé, tak chápu, že jsi v šoku! Mě zrazuje už hodně dlouho, zvykla jsem si,“ snažila jsem se situaci zlehčit, ale skočila mi do řeči.

„Vždycky jsem měla všechno pod kontrolou. Celý život. A teď, v pětasedmdesáti, mě zradí tělo! Ztrapní mě! Zesměšní!“

Mám se zeptat, který svěrač ji zradil, ztrapnil a zesměšnil? Ne! Mlč, napomenula jsem se. Nedráždi hada bosou nohou!

„Pamatuješ se na Mirka,“ zeptala se mě Helena přísně a já se zatvářila blaženě.

„Mirek... to byl a pořád je, čumáček! Sameťáček,“ rozněžnila jsem se při vzpomínce na našeho spolužáka, ale Vařečka sykla.

„Prassse! Je to prassse!“ Rozhlédla se kolem nás a kývla na mě. „Já ti to stejně nemůžu říct. Ne tady a teď.“ Zasmála jsem se.

„Naopak. Ty mi to musíš říct tady na mostě a řekneš mi to teď. Je tu rámus, lidi pospíchají, nikdo si nás nevšímá, povídej! Heleno, povídej!“

„To prase mi řeklo něco, co ti určitě neřeknu, protože...“ Přejela si dlaní tvář a upřeně se na mě podívala.

„Ireno, to se mi nikdy nestalo. Svoje tělo jsem měla vždycky pod kontrolou! Když mi to prase řeklo to, co mi řeklo, tak já... já jsem cítila, že mi rudnou tváře! To už nikdy nechci zažít! Nikdy! Říkala jsem si, proboha, snad mě teď, v pětasedmdesáti, nepotkala tahle primitivní lidská slabost?! Snad jsem se, do prdele, nezačervenala?!“

Bylo vidět, že slovo, které právě řekla, jí uklouzlo a ona je tím překvapená. Okamžitě vyhodnotila, že to slovo řekla proto, že mě potkala a rozpovídala se, protože já jsem známá tím, že se lidi se mnou rozpovídají a naštvaně se rozloučila.

„Měj se, Ireno. Už musím jít.“ Rychle ode mě odcházela směrem do města a já se vydala opačným směrem, na Zálabí.

Tak Helena se začervenala? Poprvé v životě se začervenala?! Co jí Mirek musel říct, že se Helena začervenala?! Tak to se ho zeptám, až ho potkám! To se ho tedy zeptám!