Zapomenutá historie Choceňského Polska

Rozebrat, naložit na vlak, odvézt. Kostel z Chocně jsme našli až v Krakově

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Je možné, že se choceňský kostel našel v Polsku?
Předchozí díl
Následující díl

Československá vláda darovala kostel v září 1919 Polsku. V zimě byl rozebrán a po železnici poslán do Polska. Do Haliče ale spolu s přesídlenci nedorazil. Stojí snad zapomenut v nějaké polské vesnici, nebo posloužil v bídných poválečných letech jako topivo?

Historici i badatelé spolu s potomky přesídlenců choceňský kostel dlouhá léta hledali. Neúspěšně. Slehla se po něm zem! Odjel vůbec? Neztrouchnivěl někde na hromadě ještě na české straně? A tak jsme zapojili sociální sítě a do éteru pustili fotografii s  výzvou: "Hledá se kostel!"

Je to on?

Přátelé na síti výzvu sdíleli, článek otiskly i regionální noviny, a po několika týdnech skutečně přišla odpověď. Rozmazaná černobílá fotografie dřevěného kostelíku se strohou popiskou v polštině: kostel v Krakově Debniky, přenesen z Chocně. Bohužel ale nebyl starému kostelu z barákové kolonie vůbec podobný. A tak jsme se do krakovské čtvrti Debniky vypravili, přesvědčit se na vlastní oči.

Farnost v Debnikách

V krakovské čtvrti Debniky dnes stojí moderní chrám sv. Stanislava Kostky. Byl postaven před druhou světovou válkou. Po kostelíku z Chocně ani jakémkoliv jiném dřevěném kostele ani stopy. 

Současný kněz Zikmund Kostka nám daroval historii jejich farnosti, kterou sepsal jeho předchůdce.

Farnost získala od města pozemek a začala na Konfederační ulici stavět kostel podle projektu architekta Romana Banderskiego. Chyběly ale peníze na nákup stavebního materiál. V tu chvíli se farníci dozvěděli o demolici dřevěného kostela, který do té doby stál v Chocni ve východních Čechách…

Československá vláda věnovala  6. září roku 1919 dřevěný kostel z této barákové kolonie polskému státu  a na své náklady ho s veškerým vnitřním vybavením nechala převézt do Krakova.

Debnická farnost 4. června roku 1920

Kostel byl přivezen do Krakova až v lednu 1920 a debnická farnost spolu s ním získala i veškeré vnitřní vybavení. Mimo jiné i oltářní obraz Panny Marie Čenstochovské, který namaloval královehradecký kněz Eduard Neumann, toho času sloužící ve Svatém Jiří nedaleko Chocně.

V letech 1914 až 1916 žil v choceňské barákové kolonii spolu s uprchlíky krakovský kněz Karol Słowiaczek. Vrátil se do Krakova spolu s přesídlenci a právě on se zasadil o to, aby zrušený choceňský kostel získala farnost v Debnikách.

Na místě choceňského kostela dnes v Krakově stojí socha Panny Marie

V letech 1914 až 1916 žil v choceňské barákové kolonii spolu s uprchlíky krakovský kněz Karol Słowiaczek. Vrátil se do Krakova spolu s přesídlenci a právě on se zasadil o to, aby zrušený choceňský kostel získala farnost v Debnikách.

Selesiáni v Krakově

Dřevěný kostel sloužil selesiánům v Krakově Debnikách téměř dvacet let. Rostoucí farnost si žádala větší prostory. Na fotografiích z roku 1938 je vidět rostoucí stavba nového zděného chrámu v těsné blízkosti dřevěného kostelíku. Po jeho vysvěcení byl pravděpodobně starý kostel zbourán. Dnes na jeho místě stojí socha Panny Marie.

Badatelé v tuto chvíli hledají, kde asi skončil oltářní obraz Panny Marie Čenstochovské. V časech existence barákové kolonie u Chocně se k němu váleční uprchlíci modlili za zachování zdraví a návratu do svých domovů. Modlitby tisíců z nich vyslyšeny nebyly. Byli pohřbeni často do hromadných jam na polském hřbitově Na Křepčích. Ještě dlouho po odchodu uprchlíků a zrušení barákové kolonie byl tento hřbitov udržován a měl dokonce svého vlastního správce. Poslední památka na barákovou kolonii, administrativní budova, byla zrušena až v roce 1986.

Spustit audio

Nejnovější zprávy

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová