Žlučník po pětačtyřiceti letech

Na pokoji nás bylo osm. Po operaci žlučníku jsme tady ležely čtyři a všechny jsme měly řez přes celé břicho. Ano, přes celé břicho! Že to není pravda? Ale je! Radši vám ještě jednou připomenu, že byl začátek roku 1980!

Vedle mě ležela osmnáctiletá Hanička, které operovali štítnou žlázu a pan primář jí na každé vizitě říkal: „Haničko, řekněte PRAHA!"

Jednou, když jsme slyšely, že se hlavní vizita řadí před naším pokojem, řekla paní Krausová, která byla také po žlučníku, památnou větu.

„Haničko, až ti pan primář řekne, abys řekla PRAHA, tak řekni PRDEL!“

Celý pokoj zařval smíchy a každá jsme si držela svůj řez. Ale to už se otevřely dveře a nastupovala vizita v čele s vrchní sestrou, která nás sykotem přinutila k tichu.

Vizita se přelévala od postele k posteli, přelila se už i přes moji postel a zastavila se u Haničky.

Pan primář se po nás zvědavě podíval.

„Když jsme přišli, všechny jste se smály! A já jsem tomu rád! Smích léčí! Čemu jste se smály, děvčata?“

A pak se jen tak mimochodem podíval na Haničku a řekl: „Haničko, řekněte…"

Pan primář sice řekl: „Haničko, řekněte, PRAHA," ale PRAHU už nikdo neslyšel, protože náš pokoj opět zařval smíchy.

Bylo mi pana primáře líto a radši jsem mu vysvětlila, proč se smějeme, a práskla jsem na paní Krausovou, jak poradila Haničce, aby místo PRAHA, řekla PRDEL.

A v tu chvíli bylo po vizitě.

Primář, hlavní sestra, doktoři, doktorky, všichni se cpali u dveří, aby rychle zmizeli na chodbu a dveře za sebou zavřeli, a když to konečně udělali, tak se na chodbě dlouho, ale opravdu dlouho, ozýval hurónský smích...

A teď si představte, že vám po pětačtyřiceti letech napíše na váš facebook kamarádka Janinka, které je krásných padesát, že jde na operaci žlučníku a jediné, na co si vy ohledně svého žlučníku po pětačtyřiceti letech vzpomenete, je Hanička a pan primář, který jí říká: „Tak, Haničko, řekněte PRAHA!"

Ale přesto si myslím, že jsem Janince byla oporou! Poslouchejte, jak jsme si psaly!

Tak Irenko, jak se máš, co děláš? Já už jsem zase o týden lepší a už mi není tak špatně. Dodržuju dietu, ale dneska jsem si už srovnala první šuplík! Už se uzdravuju! A už se moc těším, až se zase uvidíme.

A já odpověděla, Janinko, jestli sis už srovnala první šuplík, tak je to super!!! Ale nepřeháněj to! Nicméně, ze šuplíku mám radost!!! Obě víme, co to pro ženskou znamená!

Janinka okamžitě souhlasila.

Správně, Irenko. Už mi je na šuplík! Uzdravuju se! Měla jsem z toho hroznou radost, ale nikdo nebyl doma. Tak ses to musela dozvědět ty. Dobrou noc a sladké sny.

A já jí honem rychle musela poradit to, k čemu jsem dospěla během uplynulých pětačtyřiceti let.

„Janinko, hlavně před Pepínem tutlej, že ti už je na šuplík! Tutlej to!“