Už mě zase diskriminují

Když mi bylo pětadvacet, byla jsem poslední ze třídy, kdo ještě neměl dítě. Za pár měsíců jsem černou ovcí přestala být. Bylo mi jedno, co si tehdy kdo myslel, nebo mi říkal, a přiznám se, že mi ani teď nevadí, že jsem diskriminovaná podruhé.

Syn se mi narodil v pětadvaceti, dcera ve třiatřiceti. Oba mají partnery a nemají děti. Takže nemám vnuky. Nevadí mi to, což mi ženy nevěří.

Když mi bylo pětadvacet, muži, na rozdíl od žen, neřešili, že ještě nemám dítě, stejně jako dneska neřeší, že ještě nemám vnoučata, stejně jako to neřeší ženy v mém věku, které jsou na tom jako já. Maximálně konstatujeme, že je to život našich dětí, a ať si naše děti žijí své životy, jak chtějí, hlavně, že jsou spokojené. A moje dvě děti spokojené jsou.

Ale s ostatními ženami je to horší. Zvlášť s těmi, které mají dcery stejně staré s tou mojí. Ze všech stran slyším, kdy budou babičkami, nebo že jsou čerstvé babičky, a kolik mají vnoučat, jedno, dvě, deset! A některé jsou už dokonce prababičky! A hlídají, starají se, a ty co se starat nemohou, protože bydlí daleko, podporují své mladé aspoň finančně.

Nic proti tomu nemám! Vážně! Vyposlechnu je, zeptám se, mám radost s nimi - ale proč ony své šťastné svěřování pokaždé končí otázkou, a co tvoje děti? Máš už vnuky?

Nemám, odpovídám. A nevadí mi to, dodávám.

A v tu chvíli to přijde. Nevěří mi. Prý mi to musí vadit. Prý bych byla šťastná, kdybych nějaké vnouče měla! Marně jim vysvětluju, že mi je to opravdu jedno. Že pořád ještě pracuju, píšu, jezdím na besedy, stejně bych nebyla hlídací babička, protože moje dcera i moje snacha, jsou soběstačné holky - je to marné. Baby, jak jsem jim začala říkat, i když jsou o desítky let mladší, baby jsou přesvědčeny, že mi to vadí.

Nedávno mi kamarádka, která má jedno vnouče od starší dcery, řekla, že bude mít vnouče i od té mladší. Sdělovala mi to celá rozzářená a čekala, co já na to, protože její mladší dcera je bývalá spolužačka mé dcery. Když viděla, že to se mnou nic neudělalo, neodpustila si otázku, kdy budu babička já.

To ale není všechno. Jak se na mě valí ze všech stran informace o těhotenstvích, přestávám se v nich orientovat. A tak se stalo, že jsem stejnou kamarádku potkala za nějakou dobu s vnoučetem a zeptala se jí, od které dcery to je. Urazila se. Prý ta mladší je teprve v pátém měsíci! Že mi to přece říkala!

„A řekni to dceři,“ volala na rozloučenou, brunátná vzteky, že si nepamatuju, jak to ona má s vnoučaty.

Na konci tohoto příběhu o mé druhé diskriminaci v životě, bodují muži!

Potkala jsem souseda. Mají pět vnoučat, která se u nich v posledních letech střídají.

„Vy se máte nejlíp,“ řekl mi, když se ženou doprovázeli dvě vnoučata od dcery k jednomu autu a ze druhého auta přibíhaly tři vnoučata od syna.

„Proč myslíte,“ zeptala jsem se překvapeně.

„Žádné vnouče, máte klid. Co já bych za to dal. Jste šťastná žena!“

Pobavil mě. Tohle mě nikdy nenapadlo. Tak to abych si to svoje štěstí začala rychle užívat! Víte, co se říká? Kdo si počká, ten se dočká! A protože já si počkala, tak se možná už brzy i dočkám...

Spustit audio

Související