Zná to z obou stran. Pracovník organizace pro pěstounské rodiny vyrůstal v dětském domově

Jako nejstarší chlapec ze sourozenecké skupiny strávil v dětském domově v Horní Čermné devět let. „Bylo to neúplné, chybělo mi rodinné zázemí. Ve škole jsem se začal kamarádit s Danem. Chodil jsem k němu domů a postupně jsem tam chtěl bydlet anebo aspoň zůstat na víkend.“

Pěstounská není hostitelská

Kamarádova rodina se později zapojila do takzvané hostitelské péče. „Ta není ukotvená v zákoně. Jde o spíš o přátelství, které nemá za cíl nahrazovat rodinu, i když i do takového vztahu může přerůst. Pěstounská péče je oproti tomu formou náhradní rodinné péče,“ vysvětluje Lukáš Daniš.

Čtěte také

Děti patří domů. I ty z dětských domovů

Na vlastní nohy se postavit dokázal. „Po několika přešlapech jsem nakonec dostudoval pedagogiku v Litomyšli a začal jsem pracovat jako vychovatel ve středisku výchovné péče. Teď pracuji ve sdružení Děti patří domů jako klíčový pracovník. Jsem tak v kontaktu s dětmi, které prožívají podobný osud jako já. Nevyrůstají tedy ve své biologické rodině. Když je potřeba, svěřím se s tím, že zhruba vím, jaké to je.“

Lukáš se s vlastními i s pěstounskými sourozenci stýká. Má taky už svou rodinu v podobě manželky a dcery. Svou práci popisuje jako náročnou.

Děti patří domů

Organizace sídlí ve Svitavách a provází pěstounské rodiny. „Zprostředkováváme a pořádáme různé vzdělávání. Zajišťujeme odbornou péči.“

Díky Lukášovu příběhu nedávno sdružení během akce Neziskovka roku dostalo takzvaný Zlatý banán. Cenu letos poprvé udělila Asociace veřejně prospěšných organizací společnostem držícím Značku spolehlivosti. A banán proto, že se neziskovkám dívá takzvaně pod slupku.