Znají ho všichni herci a všechny herečky

Myslím, že rčení, „mám hlad jako herec“, používají daleko více ti, kteří nejsou herci

a u divadla nikdy nepracovali. A také si myslím, že mezi mými posluchači bude málo těch, kteří toto rčení nikdy nepoužili, mám pravdu?

Životní úroveň kočujících herců byla kdysi přímo žalostná, a tak toto rčení platilo ještě začátkem minulého století. Mít hlad jako herec.

Nicméně je pravda, že život herců v posledním půl století, a hlavně v současné době, je tak hektický, že někdy prostě nemají čas na to, aby se najedli a tak často dochází k tomu, že opravdu... mají hlad jako herec.

Povím vám příběh, který dokazuje, že mít hlad jako herec, bylo běžné i v letech sedmdesátých.

V kolínském divadle jsme měli před premiérou a tak jsme dopoledne zkoušeli a většina z nás šla ze zkoušky rovnou do divadelního autobusu, který už před divadlem startoval, a jeli jsme na zájezd.

Samozřejmě, že jsme nadávali! Neměli jsme čas na oběd, nemohli jsme si nic koupit cestou, protože na benzinkách toho v sedmdesátých letech moc nebylo, a tak jediné, co nás uklidňovalo, byla představa hospody, až dorazíme do města, kde máme večer hrát.

Když jsme tam přijeli, měli jsme něco přes hodinu na večeři a tak jsme se všichni sešli v hospodě na náměstí, kde to docela žilo...

Seděli jsme všichni pohromadě u jednoho dlouhého stolu a kousek od nás si sedl náš kolega, Miroslav Vlček, kterému jsem říkala Hugo. Charismatický herec velkých rolí, vysoký, černovlasý chlap, kterého zbožňovalo mnoho žen, nejenom v Kolíně, ale on zbožňoval mě. Byl starý mládenec, o dvaadvacet let starší než já a já pro něho byla dvacetiletá víla, z pěny zrozená!

V divadle o jeho zbožňování všichni věděli, ale teď jsme měli hlad a nějaký Hugo, který seděl kousek od nás, nám byl ukradený. Navíc jsme všichni věděli, co právě teď dělá!

Objednává si čaj do půllitru a talíř. Když mu přinesou čaj a talíř, vybalí si své dva krajíce namazaného chleba, položí je na talíř, zkontroluje pohledem, co dělám a pak začne jíst.

My si mezitím objednávali. Měla jsem opravdu hlad jako herec a protože chleba měli v hospodě dost, objednala jsem si dvě docela silná kolečka tlačenky a protože mi je přinesli během chvilky, začala jsem jíst jako první. Než jsem dojedla, kolegové už měli své talíře před sebou a jedli, a já si objednala další dvě docela silná kolečka tlačenky! Byla totiž vynikající a já byla pořád hladová!

Pustila jsem se do druhé porce, jedli jsme, skoro jsme nemluvili, a možná proto jsme si všimli, že v hospodě, kde byl běžný hospodský kravál, je najednou naprosté ticho!

Přestali jsme jíst, podívali se kolem sebe a uviděli jsme Huga, který si přisedl ke stolu vedle nás i se svým čajem a talířem s chlebem, a upřeně mě pozoroval, jak do sebe láduju čtvrté, docela silné kolečko tlačenky a desátý krajíc chleba!

Kolega Zdeněk Štěpánek, o něco mladší než Hugo, na něho tiše sykl.

„Sss…. Mirku! Slyšíš?! Mirku!“

Hugo se vzpamatoval, rozhlédl se po tiché hospodě, vstal, vzal si svůj půllitr čaje i talíř s chlebem, vrátil se ke svému stolu, ale než si sedl, hlasitě se na celou hospodu ospravedlnil.

„No co? Co? Koukám, jak ta éterická bytost žere!“