A pak přišel Den Bazén

Chcete vycházet se sousedy? Respektujte jejich právo na soukromí
Chcete vycházet se sousedy? Respektujte jejich právo na soukromí

Příběh, který vám budu vypravovat, jsem slyšela před mnoha lety. Od té doby ho často vyprávím a pokaždé je přijatý s nadšením, a jak se průběžně dozvídám, má na mnoha zahradách, včetně té naší, následovníky.

Moji kamarádi, manželé, si koupili baráček ve vesničce kousek od Prahy, kde oba pracují, baráček opravili a spokojeně tam žijí. Přátelé k nim rádi jezdí, protože vesnička je oáza klidu, přírody a dobrých lidí.

Když jejich milovaná sousedka zemřela, koupila její domek jistá paní Helena, která se jim přišla hned první den, co se nastěhovala, představit.

Pozvali ji dál, a paní Helena jim s radostí zkritizovala kuchyň, dlažbu i podkroví, a když jí Jana hrdě ukázala právě zrekonstruovanou koupelnu, ušklíbla se.

„Vy máte takhle malou koupelnu? A v ní máte i toaletu?! Tak to já budu mít obrovskou koupelnu! S bidetem! A toaleta bude oddělená!“

A protože jí Jana s Petrem už odmítli ještě něco ukázat, odporoučela se, ale u vrat se zastavila.

„Máte strašný plot! My budeme dělat nový. I vrata budeme mít nová! Vy ne?“

Naštěstí už nikdy potom na návštěvu nepřišla. Neměla totiž čas. Začala soutěžit nejenom s mými kamarády, ale i s celou vesničkou, aby měla všechno nejlepší, nejdražší a největší. Nutno poznamenat, že to všem ve vesničce bylo srdečně jedno.

Před Vánoci paní Heleně přivezli obrovský vánoční strom.

„Sousedé, takový strom mít nebudete, co? On by se do té vaší chajdy ani nevešel…“ zavolala na Janu, která s Petrem odhrabávala sníh na cestě. Druhý den moji kamarádi, tak jako každý rok na Vánoce, ozdobili obrovský smrk na své zahradě a sousedku chytil žlučník.

Přišlo jaro, paní Helena zapomněla na žlučníkový záchvat a opět začala soutěžit. „Budeme dělat bazén, sousedko,“ oznámila Janě, když se potkaly před vraty. Janin pomyslný džbán trpělivosti v tu chvíli přetekl a zářivě se usmála.

„My také.“ Paní Helena zrudla.

„Ale my ho budeme mít dřív! Za měsíc!“ Jana se usmála podruhé.

„My také.“ Paní Helena sykla.

„Tsss! Ještě jste ani nekopli do země!“ Jana pokrčila rameny.

„Nekopli, ale za měsíc se budeme koupat.“

Když to řekla Petrovi, vyděsil se. Jeho milovaná žena se zbláznila! Ale Jana mu rychle vysvětlila, jaký bazén budou za měsíc mít, a pak oba začali „tvrdě“ pracovat, aby se za měsíc koupali.

I pět dělníků u paní Heleny tvrdě pracovalo. Její bazén byl kolosální! Zakrytý posuvnou střechou, s dlaždičkami kolem dokola, s osvětlením i s barem.

U Jany se nic podstatného nedělo, pouze se večer před tím slavným dnem Bazén, objevila na zahradě velká šedivá plachta, která cosi přikrývala.

Po obědě se Jana s Petrem a se třemi kamarády, slunili na zahradě a najednou se ozval vítězný hlas paní Heleny.

„Sousedé, tak já se jdu poprvé vykoupat!“

„My také,“ zavolala na ni Jana.

A když paní Helena slavnostně skočila poprvé do bazénu, Jana s Petrem a se třemi přáteli stejně slavnostně odkryli šedivou plachtu z pěti pařezů, vedle kterých stálo pět barevných, plechových van, které na trávníku tvořily nádherný květ. Když si na pařezy přinesli jídlo a pití, slavnostně si každý vlezl do své vany.