A ta žába se přes noc strašně nafoukla
Na červen, který je měsícem školních výletů do Prahy, se nedá zapomenout. A tak my, co dojíždíme vlakem z Kolína do Prahy, si občas rádi zavzpomínáme. Ve vlaku si děti vyměňují informace, kde je nejlepší Mekáč, a mluví jedno přes druhé, protože konečně nejsou s mobilem samy!
Mluví a mluví, ale vůbec se neposlouchají a mluví nejenom ony. Mluví i jejich doprovod na školních výletech, který bývá v drtivé většině zastoupený ženami - učitelkami. A mluví také pořád.
Ale pozor! Od dětí je odlišuje to, že nemluví jedna přes druhou, ale jedna po druhé.
Jednou v červnu nás v šestimístném kupé sedělo šest žen. Čtyři jsme se podle vidění znaly, protože spolu dojíždíme už dlouho, a dvě byly učitelky kolem třicítky, ke kterým patřil plný vagon dětí, které se, a to musím s obdivem říct, chovaly celou cestu do Prahy výjimečně slušně!
Naše dvě učitelky seděly uprostřed kupé proti sobě a mluvily a mluvily. O žácích, o své práci, o diktátech, o známkách, o písemkách, o rodičích...
Navzájem se vůbec neposlouchaly, ale protože byly nejenom slušně vychované, ale i vzdělané, v mluvení se střídaly. Jedna počkala, až druhá domluví a potom plynule navázala ve svém monologu, aniž by reagovala na to, co jí kolegyně právě řekla.
Když vlak projel Českým Brodem, ta, co seděla na sedadle proti mně, si uvědomila, že obě mluví celou dobu nahlas, rozhlédla se po našem jinak tichém kupé a rozhodila rukama.
„Já vím, že pořád mluvíme! Ale máme toho tolik! A kdy si to máme říct?! Ve škole není čas!“
My čtyři jsme nereagovaly. Já se sice usmála, ale dál jsem si četla noviny, druhá koukala do mobilu, třetí si pročítala nějaké listiny a čtvrtá, šťastná to žena, spala.
Učitelky mluvily dál a já si uvědomila, jak se lidé poslední dobou, když spolu mluví, neposlouchají. Ke spokojenosti jim stačí, že nemluví do mobilu, ale s živým člověkem a mluví a mluví, stejně jako tyhle dvě učitelky. Užívají si to!
Vytáhla jsem loupáček, který jsem si koupila na kolínském nádraží, a který miluju, pomalu jsem ho uždibovala a přitom jsem si dál četla noviny.
„Chtěli jsme preparovat žábu,“ vrátila mě zpátky do kupé učitelka, která seděla na sedadle proti mně, a které zrovna teď trochu zacukalo obočí.
„Odpoledne jsem ji nechala v kabinetu, ráno tam přijdu a ona byla strašně nafouklá! Ale strašně! Vyděsila jsem se! Co s ní budu dělat?! Mám ji propíchnout?! A najednou, aniž bych se jí dotkla, z ní začal vytékat zelený hnis, sliz, hnus…“
Nedopověděla a vyskočila.
„Vyjeli jsme z Libně! Jdu říct dětem, ať se připraví, že bude Hlavák!“
Odešla z kupé, já schovala půlku loupáčku zpátky do tašky s tím, že ho vyhodím do prvního odpadkového koše a smutně jsem si vzdychla.
Škoda, že si teď loupáček hóóódně dlouho nekoupím...
Související
-
Pánové, sedejte si ve vlaku k mamince s dítětem
Netvrdím, že všechny maminky jsou jako ta, o které vám budu vyprávět, ale děti, které s takovou maminkou jedou ve vlaku, budou mít nezapomenutelnou vzpomínku na celý život.
-
Nádražní loudilové
Protože dojíždím z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu, už od roku 1994, myslím si, že mám dost zkušeností na to, abych dnešní, nedělní vypravování, nazvala: Nádr...
-
Irena Fuchsová: Záchranná brzda
V kolínském divadle jsem pracovala jako nápověda pětadvacet let, od roku 1968 do roku 1993, kdy byl umělecký soubor zrušený. Skoro všichni herci byli z Prahy vlakem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Ze světa lesních samot
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.