Záchranná brzda

Záchranná brzda ve vlaku

V kolínském divadle jsem pracovala jako nápověda pětadvacet let, od roku 1968 do roku 1993, kdy byl umělecký soubor zrušený. Skoro všichni herci byli z Prahy a dojížděli do Kolína každý den vlakem, a tak byl život v divadle propojený s tehdejšími Československými drahami víc než dost.

Několikrát za měsíc se zpozdily začátky zkoušek, protože vlaky měly zpoždění. To štvalo nejvíc nás, kolíňáky. Byli jsme v divadle před desátou a pak jsme čekali hodinu, někdy i dvě, než do divadla dorazí pražáci ze zpožděného vlaku…  Bylo to strašné čekání! Mobily nebyly, jediné telefonní číslo na informace na nádraží bylo stále obsazené, tak nám nezbývalo nic jiného, než čekat.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že jednou budu jezdit opačně, z Kolína do Prahy, vysmála bych se mu. Ale stalo se a já už spokojeně dojíždím dvacet šest let do pražského Činoherního klubu, kde dělám to, co jsem dělala pětadvacet let v Kolíně. Napovídám.

Je pravda, že to mám mnohem jednodušší než herci, kteří kdysi dojížděli z Prahy do Kolína. Oni přijeli ráno na zkoušku, pak jeli s divadlem na zájezd, nebo čekali na večerní představení, ale já jezdím do Prahy jenom na zkoušky od deseti hodin do čtrnácti a pak se vracím do Kolína, protože v Činoherním klubu nápověda při večerních představeních nikdy nebyla! 

Ale vraťme se zpátky do kolínského divadla, do osmdesátých let minulého století.

Milan Livora, herec kolínského divadla, který bydlel v Praze, jel jednou do Kolína na premiéru, ve které hrál hlavní roli a ujel mu rychlík. Jako naschvál se v tu chvíli stalo něco na kolejích a na trati Kolín – Praha, začala výluka.

Když Milan zjistil, že z Prahy pojede jediný rychlík, který nestaví v Kolíně, nerozmýšlel se, nastoupil do něj, a když se rychlík rozjel, šel za průvodčím a řekl mu, že v Kolíně zatáhne za záchrannou brzdu.

Průvodčí na něj koukal jako na blázna, tak mu Milan vysvětlil, že je herec a má v kolínském divadle od 19:30 premiéru, na které prostě musí být, a kdyby tímhle rychlíkem jel až do Pardubic, nestačil by se včas vrátit do Kolína. A hned průvodčímu za zatažení za brzdu, zaplatil sto korun pokuty.

Průvodčí to šel říct strojvedoucímu a Milan obešel všechny cestující ve vlaku a upozornil je, že v Kolíně zatáhne za záchrannou brzdu, ať se neleknou, a když vlak vjížděl do Kolína, za brzdu opravdu zatáhl.

Vlak sebou necukl, protože s tím strojvedoucí počítal a tak v 19:20 Milan vyskočil v Kolíně na nástupiště a utíkal k divadlu.

My zatím čekali všichni před divadlem a koukali, odkud se Milan objeví, jestli ho přiveze taxi nebo přiběhne od nádraží, do divadla kolem nás proudily davy premiérově oblečených diváků, známí se ptali, jaké to bude, a my se usmívali, že to bude výborné a přitom jsme nevěděli, jestli se vůbec bude hrát… 

Milan přiběhl za pět minut půl osmé, u vrátnice se na něho vrhly garderobiérky a vlásenkářka, inspicient šel poprvé zazvonit před představením a my ostatní jsme přestali mít nervy z toho, jestli Milan dorazí a konečně jsme začali mít nervy z premiéry.

Spustit audio