Pánové, sedejte si ve vlaku k mamince s dítětem

Jela jsem z Ostravy do Kolína a tahle maminka přistoupila ve Svinově. Štíhlá, perfektně oblečená, znuděná. Holčičce mohly být tak čtyři roky. Sedly si k oknu, naproti sobě, maminka vytáhla mobil a holčička se ozvala, sotva se vlak rozjel.

„A mami, proč ta mašinka...“ Maminka se nasupila.

„Dej mi pokoj!“

„Mami...“

„Mlč, sakra!“

„Mami…“

„Koukej spát!“

„Mně se nechce spát,“ špitla holčička a koukala na maminku, která si hrála s mobilem. Bylo dopoledne, čtvrt na deset. V tuhle dobu čtyřleté dítě opravdu, ale opravdu nespí.

Maminka od té chvíle na holčičku už nepromluvila ani slovo a holčička smutně koukala z okna.

V Olomouci přistoupil mladý muž. Příjemný, hezký, zajímavý. Zeptal se maminky, jestli je u nich volno, maminka přikývla, schovala mobil a usmála se na holčičku.

„Zlatíčko moje, pojď ke mně, ať má pán víc místa!“ Holčička se na maminku zadívala s otevřenou pusinkou a maminka pokračovala. „Tak pojď, miláčku, pojď ke mně!“ Natáhla ruce k holčičce a ta se opatrně rozhlédla.

Bylo mi jasné, že maminčino, zlatíčko moje a pojď, miláčku, pojď ke mně, slyšela poprvé v životě! Když ale pochopila, že maminka mluví na ni, doslova přeletěla ze svého sedadla na maminčin klín, mamince pochopitelně botami zdevastovala sukni, ale maminka se šťastně rozesmála a sukně si nevšímala.

„Ty moje sluníčko! Pojď, budu ti vypravovat pohádku, ano?“ Holčička na ni vytřeštila oči.

„Pohádku?!“

„Ano, miláčku, budu ti vypravovat pohádku. Pohádky nemusíme vypravovat jenom před spaním, na dobrou noc, víš? Když má maminka takovou hodnou holčičku, jako jsi ty, tak pohádky vypravuje pořád, i ve vlaku!“

Mladý muž ty dvě s potěšením pozoroval a holčička právě teď, poprvé ve svém krátkém životě, prožívala chvíle štěstí! Její maminka se na ni usmívá, říká jí krásná slova, která jí nikdy neřekla, a dokonce jí chce říct pohádku, kterou jí ještě NIKDY nevyprávěla! Ani před spaním, ani ve vlaku!

„To je škoda, že už musím vystoupit,“ zvedl se mladý muž, když se blížily Pardubice. „Strašně hezky se posloucháte.“ Pak pohladil holčičku po vlasech. „Máš úžasnou maminku, víš to?“

Sotva vystoupil, maminka vztekle kývla bradou na protější sedadlo, holčička si rychle přesedla zpátky na své místo a maminka si začala prohlížet svoji sukni.

„Podívej sssse, jaksss mi ji zzzválela,“ syčela vztekle na holčičku a snažila se sukni narovnat…

Tak co tomu říkáte, pánové? Zase tolik toho po vás nechci! Jen abyste si ve vlaku sedli k mamince s dítětem. Nic víc! A když to uděláte, věřte mi, že díky vám, bude některé dítě celý život vzpomínat na svoji maminku, která byla jednou ve vlaku, dvě hodiny andělsky laskavá!