Čekání na kvásek

Před třiceti lety jsem se rozhodla, že poprvé v životě, upeču kynutou buchtu. Podle receptu, který mi rozkázal, udělejte kvásek, jsem kvásek udělala. Dejte ho do předem vyhřáté trouby, zněl druhý rozkaz. Vyhřála jsem tedy troubu a dala do ní misku s kváskem. Troubu zavřete a čekejte, až kvásek vykvasí, zněl rozkaz třetí.

Tak jsem v troubě rozsvítila, sedla si před sporák a koukala okénkem, co se tam vevnitř bude dít. Nedělo se nic.

Sakra, proč nenapsali, jak to vypadá, když kvásek vykvasí, rozčilovala jsem se, ale pak jsem se rozesmála. Kdyby teď přišel pan Fuchs a zeptal se, proč sedím u trouby, řekla bych, čekám! Na koho, zeptal by se pan Fuchs zvědavě, a já bych mu po pravdě odpověděla: na kvásek!

Takže jsem čekala.

Za chvíli se v hrníčku něco pohnulo, ale jestli kvásek vykvasil nebo nevykvasil, nevím dodnes, a také si nevzpomínám, jak můj první pokus o kynuté těsto, dopadl. Nevzpomínám si, protože to byl zároveň můj pokus poslední.

Začala jsem používat suché droždí a čekání na kvásek jsem přenechala jiným.

Druhé moje poprvé bylo, když jsem pekla vánoční cukroví, což je v těchto dnech velmi aktuální téma a vy všichni, kdo pečete, se připravte na to, že sebou za chvíli budete smíchy mlátit o zem!

Při tomhle mém prvním pečení cukroví, mi moje čtyřletá dcera aktivně pomáhala. Udělaly jsme těsto podle návodu, voňavé a vláčné. Dejte těsto do formiček, zněl další pokyn, tak jsme s Ritou naplnily formičky po okraj, těsto jsme pečlivě uhladily, aby nám z formiček neteklo a všechna ta srdíčka, půlměsíčky, kytičky, kolečka, čtverečky, jsme daly na pekáč a pekáč strčily do trouby.

Šla jsem ládovat těsto do dalších formiček a Rita klečela u trouby. Když se kuchyní rozlehl její vyděšený křik, lekla jsem se tak, že jsem shodila mísu s prázdnými formičkami a ty se rozletěly po kuchyni.

„Co je?! Co se ti stalo?!“

Rituška ukazovala do trouby a v očích měla děs. Hoří, napadlo mě, skočila jsem k troubě a strnula jsem.

Znáte pohádku, Hrníčku, vař?

Tak takhle nějak to vypadalo v naší troubě. Těsto přetékalo z naplněných formiček a u každé vytvářelo neforemnou bouli. Pozdě mi došlo, že jsme měly formičky naplnit jenom do poloviny, ale to v receptu nebylo! A proč to tam, proboha, nebylo?!

Když se ta hrůza dopekla a my vytáhly pekáč z trouby ven, obě jsme si těžce vzdychly.

„Maminko, není to hezký, ale bude to dobrý,“ utěšovala mě moje hodná dcera, když jsme vyklopily cukroví z formiček a rovnaly ho na mísu. No… byl to zvláštní pohled, opravdu zvláštní, řeknu vám. Představte si neforemnou hroudu, která vypadá jako kus bláta, ale na vršku má půvabné srdíčko, půlměsíček, kytičku, kolečko, čtvereček...

Mezi kamarády a příbuznými se toto mé první vánoční cukroví, stalo hitem a já musela mnohokrát vypravovat, jak se mi tato bizarnost podařila upéct. Mnohokrát. Ale Rita měla pravdu! Dobré bylo!

Jak vidíte, začátky mého vaření nebyly lehké. Recept mi například nařídil, osmažte cibulku. Ale už neřekl na čem. Na másle, na sádle nebo na oleji? A jak? Až zesklovatí nebo se osmahne do hněda? Jindy recept nařídil, zahustěte moukou. Ale jakou? Hrubou? Hladkou? Polohrubou?

Nebo špagety! Jak se vaří, to mě naštěstí naučil můj starší bratr. Dej vařit vodu do hrnce, řekl. Osol ji. Pak vezmi špagety do jedné ruky, všechny, co chceš uvařit, a strč je najednou do vařící vody. Jejich konce ve vařící vodě změknou, a ty je tak můžeš pokládat dokola hrnce, až je budeš mít ve vodě celé. Byla jsem tedy na špagety připravená, na rozdíl od mé kamarádky, která je slíbila svému miláčkovi, ale když přišel na oběd, brečela v kuchyni, že nemá tak velký hrnec, aby tam mohla špagety postavit…

Za svůj kuchyňský život jsem se mnohému naučila. Ale můj Taxis, který nikdy nepřeskočím, jsou vajíčka na měkko a bramboráky. Obojí se mi nepovedlo poprvé a nepovedlo se mi to… nikdy.

A přesto mě má pan Fuchs rád, a vajíčka na měkko a bramboráky, dělá on.