Chlap zůstane chlapem i na vozejku

V metru na Hlavním nádraží nastupuju do prvních dveří prvního vagonu, protože u Muzea vystoupím hned u eskalátorů. Stála jsem tedy vepředu a kousek ode mě čekal mladý muž kolem pětatřiceti, oblečený v černém, a kdyby nebylo po deváté, tipla bych si, že jde o návštěvníka opery.

Seděl na vozejku, nohy měl decentně přikryté černým plédem a hypnotizoval svůj mobil.

Když metro přijelo, koukla jsem se, jestli v prvním voze u prvních dveří není vozíčkář nebo kočárek, protože v případě, že by tomu tak bylo, bych nastoupila  druhými dveřmi, aby muž v černém měl u prvních dveří více místa. Ale bylo tam volno, tak jsme souběžně s mužem v černém „došli“ k prvním dveřím a já na vteřinu zaváhala, jestli mi dá přednost. Ale vůbec mě nevnímal, zajel dovnitř, opět se napojil na svůj mobil a já se v tu chvíli vrátila do roku 1997, do letních, klimkovických lázní, kam jezdím od roku 1995...

... Šla jsem tehdy na oběd a u dveří do široké chodby před jídelnami, jsem se střetla s vozíčkářem, který neměl nohy a nijak to nezakrýval. Na vozejku prostě seděla půlka chlapa. Zastavila jsem se, aby mohl projet přede mnou, ale on se zastavil také, rychle, ale decentně mě doslova svlékl pohledem a pak ukázal ke dveřím.

„Prosím!“ Zastyděla jsem se.

„Myslela jsem, že třeba pospícháte...“

„Chlap zůstane chlapem i na vozejku,“ odpověděl mi laskavě, znovu si mě prohlédl, já zčervenala, on si toho, samozřejmě, všiml a evidentně ho to potěšilo. Tak jsem před ním prošla, a protože jídelnu ještě neotevřeli, sedla jsem si do křesla a chvíli jsme si, z očí do očí, povídali. Během té chvíle jsme se představili, pár věcí mi o sobě řekl on, pár věcí já a pak jsme se domluvili, na které lavičce se odpoledne sejdeme a já s ním udělám rozhovor pro erotický čtrnáctideník Nei - Report, protože Toníček byl osvěžující erotické tsunami, a já z něho cítila tak intenzivní zájem o mě, jaký jsem nikdy předtím ani potom nezažila.

Zároveň mi bylo jasné, že je vynikající herec, který dokáže každou ženu přesvědčit, že jenom ona ho právě teď zajímá, ale na tom přece není nic špatného, že? Naopak! Naopak!

Po obědě jsem poznala jeho manželku, která je také po dětské obrně jako já a naše duše se políbily. Obě jsme věděly, že Toníčka máme zmáknutého a že nás dvě neobalamutí!

Moji milí, Toníčkův život by byl na román, ale já o něm aspoň napsala povídku „Toníček“, která vyšla v knize, Když se žena rozvede a udělala jsem s ním rozhovor pro Nei-Report.

Byl červenec 1997 a Toníček na podzim téhož roku, během měsíce, zemřel na agresivní nádor v mozku.

Na to, jak mi dal přednost ve dveřích, nikdy nezapomenu, a proto bych přála muži v černém, kterého jsem potkala koncem týdne v metru, pokud je na vozejku uvázán trvale, aby co nejdříve zvedl oči od mobilu, uvědomil si, že chlap zůstává chlapem i na vozejku a až si to uvědomí, bude už jenom sbírat plody svého chlapství. Všude. Nejenom v metru.

A pokud je na vozejku přechodně, tak bych mu přála, až z něj sleze, ať přestane být hulvát a dává ženám přednost. Všude. Nejenom v metru.