Jak melou boží mlýny v Kolíně

Vyprávěla mi známá, co špatného potkalo její kolegyni, kterou nemá nikdo rád, protože roznáší po firmě drby, vymýšlí si, co kdo o kom řekl, a když si ji někdo „podá“, ječí na něj, že pro pravdu se každý zlobí a zatáhne do svých drbů celou firmu, protože tvrdí, že to všichni vědí, ale jenom ona to říká nahlas!

„Nikdo z nás jí to nepřeje. Ale za sebe klidně říkám, že si to zaslouží,“ přiznala se moje známá. „Kdyby se na jednu misku vah dalo to, co nám za celé ty roky udělala ona a na druhou misku vah by se dalo to, co ji postihlo, tak si myslím, že ta naše miska by zůstala dole, ani by se nepohnula. Takže si to zaslouží. Boží mlýny melou. Pomalu, ale melou.“

A já si vzpomněla, jak boží mlýny mlely v mém případě dokonce dvakrát.

Když jsem v září 1965 nastoupila na kolínskou SVVŠ - tak bylo tehdy na několik let přejmenované klasické Gymnázium -, jela moje třída na chmel, a já, protože mám dětskou obrnu a navíc jsem s postiženou nohou byla čerstvě po operaci, jsem na chmel nejela, ale ještě s několika studenty jsme uklízeli kabinety.

Byl mezi námi jeden kluk ze třetího ročníku a ten mi několikrát za den přímo do očí řekl, kulhavá!

Když mi to řekl poprvé, myslela jsem si, že jsem se přeslechla. Proč by mi to říkal? Nic jsem mu neudělala! Vůbec jsem ho neznala! Ale on to řekl ten den ještě asi pětkrát. A říkal to tak šikovně, že to nikdo jiný neslyšel, jenom já.

Samozřejmě, že mi to vadilo a v patnácti letech mi to na sebevědomí nepřidalo a mohla jsem si stokrát říkat, ty blbečku, říká ti něco Gregory Corso nebo Allen Ginsberg? A znáš Williama Faulknera? Ani nevíš, že je to americký spisovatel a dostal Nobelovu cenu za literaturu, co?

Ne, tohle mi opravdu nepomohlo. Přežila jsem to, ale kdykoli jsem toho kluka v Kolíně potkala, vzpomněla jsem si to.

Podruhé se mi to stalo po mé třicítce. Šestiletý syn měl jet poprvé na pionýrský tábor. Dva dny před odjezdem mi volali z továrny, která tábor pořádala, že prý pracuju v divadle a mám prázdniny, a jestli nechci jet na tři týdny na tábor se synem, jako pomocná síla do kuchyně. Chtěla jsem.

Byl tam vedoucí, kolíňák jako já, bylo mu přes dvacet a koukal na moji levou nohu po obrně dost vyčerpávajícím způsobem, nicméně to dělal stejně šikovně, jako ten první! Zase jsem si těch jeho pohledů všimla jenom já. A kdykoli šel kolem mě, tak tiše řekl, pajda.

Příjemné to sice nebylo, ale už mi nebylo patnáct, byla jsem nad věcí a říkala si, chlapec má asi nějaký problém.

Naštěstí jsem se ve svém životě setkala s podobným chováním jenom dvakrát. A jako na potvoru to byli tihle dva chlapci z Kolína.

Ten první chlapec šel na vojnu, kde mu omylem prostřelili koleno a on přišel o levou nohu. Neoženil se, děti neměl, žil sám a sám také před pár lety i zemřel. Upil se.

Ten druhý chlapec přišel také o levou nohu, asi v pětatřiceti letech. Nevím, co se mu stalo, ale když jsem se to dozvěděla, dost mě to šokovalo. Občas se potkáme.

„Pajdá“ Kolínem a vypadá to, že i on, stejně jako ten první chlapec, zůstal sám.

Věříte mi, že mě teď trochu mrazí, když si vzpomenu na tyhle kolínské boží mlýny?

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...