Cmuk

„Ty jsi můj nejmilejší pan režisér,“ pochválila jsem Martina Čičváka, když mě pustil ze zkoušky v Činoherním klubu o hodinu dřív na vlak. Náš slovenský pan režisér se ale zatvářil pochybovačně.

„Irenka, neverim vam. To ste povedala nedávno i Ondrejovi Sokolovi.“ Ale já se nedala.

„No a co? Ty snad máš jenom jednu nejmilejší ženskou?“ Nepřemýšlel ani vteřinu a hned přikývl.

„Máte pravdu, Irenka...“

Myslím, že stejné to je i s kamarády, s přáteli, s knihami, s filmy. Například kamarádky. Nemám jednu nejmilejší. Skoro bych řekla, že to mám s kamarádkami jako se skříní, která je plná mých oblíbených věcí. Otevřu ji a řeknu si, tuhle blůzu jsem už dlouho neměla! Obléknu si ji a hned dopoledne si domluvím schůzku s kamarádkou, kterou mi blůza připomněla.

Mimochodem, co se schůzek týče, přiznám se, že mám radši ty neplánované, tak zvané rychlovky. Když kamarádka zavolá, Ireno, nemáš zítra chvilku čas? Něco bych potřebovala!, může si být jistá, že Irena čas mít bude.

Nevím, jak to máte vy, ale já své kamarádky neměním, známe se, víme o sobě, a vůbec nám nevadí, že se nevidíme každý týden! Je to podobné jako s věcmi ve skříni, víme, kam sáhnout, když si chceme vzít to, co nám udělá den hezčím. A tak jsem dlouho nepřemýšlela, o kterých kamarádkách vám dneska budu vypravovat. Vyhrála to Dáša a Olina.

Jsme stejně staré, každá máme dvě děti, notujeme si ve všem, v čem si ženy většinou notují, a všechny tři píšeme. Poznaly jsme se před pětadvaceti lety v pražské redakci, která vydávala a stále vydává dva čtrnáctideníky pro ženy. Dáša s Olinou tam pracovaly a já pro oba časopisy psala příběhy ze života.

Jednou bylo strašné horko, jela jsem do jejich redakce přeplněnou tramvají, pak jsem zaťukala na kancelář Oliny, která byla tehdy šéfredaktorka, a ta se mě zhrozila.

Z krátkých, zpocených, včera černě nabarvených vlasů se mi totiž spustila barva a udělala ze mě indiána. Olina mě posadila, nalila mi vodu, přinesla mi kafe a pak mě začala utírat. Nevzpomínám si, že by o mě někdo někdy pečoval líp...

A Dáša? Ta si jednou přečetla moji povídku a tázavě zvedla obočí.

„A to je čí příběh?“ Řekla jsem, že můj. Koukaly jsme na sebe, mlčely, a pak mi Dáša řekla svůj příběh.

Co myslíte, začíná takhle přátelství? V každém případě, pro mě se to naše zakořenilo právě v tuhle chvíli...

I když tyhle dvě moje holky v té redakci už dávno nepracují, scházíme se pořád. Měly jsme takovou tradici, sešly jsme se, když některé z nás vyšla kniha, Olina mně a Dáše vyložila karty, mezitím jsme si povídaly a já s nimi měla bezbřehý pocit bezpečí, klidu a radosti.

Covid nám sice naše schůzky přerušil, ale mně to nevadí, protože s Olinou i s Dášou to mám jako s místem, kam se jezdí každý rok na dovolenou. Přijedete, vybalíte a šup, jste po roce zase na své dovolené, bezbřehé, klidné a radostné, jako byste před rokem nikam neodjeli.

Každá jsme jiná, ale přitom jsme všechny tři do sebe zapadávající.

Rozdíl mezi Dášou a Olinou jsem si jednou zapsala a i po letech zůstává stále stejný! Poslala jsem jim tehdy e-mailem ukázku z knihy, Když se řeknou Fuchsoviny, kde jsem o nich psala. Odpověď Dáši byla jako obvykle stručná.

„No, dobrý, Fuchsová, dobrý.“

Ale Olina, ta se „rozjela“!

„Ty jsi sluníčkový tvor, Irenko, měla bys být zaživa v muzeu voskových figurín jako důkaz, že není důvod na „blbou náladu“! Posílám ti cmuk - to je slovensky pusa...“

Spustit audio

Související

  • Irena Fuchsová: Největší kamarádka

    Když se ještě ve vlacích povídalo, seděla jsem v kupé s dvojicí kolem čtyřicítky, a on se jí zeptal, kdo je její největší kamarádka. „Největší kamarádka je moje kabelka.“

  • Irena Fuchsová: Vejšplechty z Gagarinovy ulice

    Gagarinova ulice. Tak se jmenovala divadelní hra, při které během zkoušek vznikly tyto vejšplechty. Hrál v ní Marek Taclík, Pavel Kikinčuk, Michal Zelenka a Zdeněk Maryška.

  • Kam mizí moje kamarádky?

    V březnu jsem mluvila s Věrou, kterou všichni v našem městě znají jako velkou bojovnici. Když se jí něco nelíbí,  zjedná okamžitě nápravu. A tahle Věra mi v květnu zmizela!