Kam mizí moje kamarádky?

Kamarádky na balkóně
Kamarádky na balkóně
0:00
/
0:00

V březnu jsem mluvila s Věrou, kterou všichni v našem městě znají jako velkou bojovnici. Když se jí něco nelíbí, dokáže najít konkrétního viníka a chce po něm okamžitě nápravu. A tahle Věra mi v květnu zmizela!

A podobně mi zmizela i Naďa, Helena a Dáša.

Naďa, členka místního turistického oddílu, byla mistrem na vymýšlení tras. Věděla přesně, na kolikátém kilometru ji začnou „její“ turisté nenávidět, ale nikdy k tomu nedošlo, protože těsně před tím, než jejich nenávist začala doutnat, se z lesa vyloupla příjemná hospůdka, kde na ně čekali s obědem! 

Když jsem nedávno potkala člena jejího turistického oddílu, postěžoval si mi, že s nimi už Naďa nechodí a jenom mi potvrdil to, co jsem věděla.

Naďa zmizela. Mně i jemu.

Stejným způsobem mi zmizela Helena a Dáša. Například Helena, ta byla celý život...

Pardon! Teď mě napadlo, že musím být konkrétnější! Aby nedošlo k mýlce! Věra, Naďa, Helena a Dáša jsou moje vrstevnice, všem je nám tedy od pětašedesáti výš, ale když píšu, že zmizely, nemyslím tím, že umřely. Kdepak! Zmizely z jiného důvodu.

Chápu, že nám všem roky přibývají. Ale to je přece normální, ne? Všichni stárneme. Stárnutí je jediná, opravdu spravedlivá věc na světě. Všichni stárneme, a když se vám zdá, že někdo před stárnutím úspěšně utíká, nevěřte tomu. To mu jenom jeho stárnutí chtělo udělat radost a nechalo ho chvíli na pokoji.

Když jsem Věru potkala naposledy a chvíli jsme si povídaly, bylo mi okamžitě jasné, že se vydala jinou cestou, než jdu já a že mi pravděpodobně brzy zmizí. Snažila jsem se ji dostat zpátky na svoji cestu, která byla donedávna i její cestou, zkusila jsem všechno možné, ale bylo to marné. Ztráta času, uznala jsem nakonec a doufala jsem, že mi další kamarádky nezmizí podobně. Ale doufala jsem marně.

Například Naďa. Při našem posledním setkání mluvila jenom ona.

„… a když jsem ráno vstala, říkala jsem si, bude se mi zase motat hlava? A motala. Hned jsem volala sestřičce, že mi ty prášky, co mi dala paní doktorka, nezabírají a že ten rentgen páteře prostě potřebuju! Kdo už by měl znát své tělo a jeho problémy lépe než my, nemám pravdu, Ireno?“

Zajásala jsem, že mě nechá chvíli mluvit a já jí řeknu, že mám proti ní výhodu! Jsem zvyklá na určitá omezení i na bolest odmalička, protože, jak dobře ví, mám od čtyř let dětskou obrnu. A že u ní vidím jeden jediný problém. Musí si zvyknout na omezení i na bolest až teď, kdy začíná stárnout a nedělat z toho tragédii a nelítat po doktorech, ale ke slovu jsem se nedostala...

 „... nechápu, co si ti mladí doktoři myslí,“ pokračovala Naďa ve svém monologu. „Řekl, že mi nemůže pomoct. Že prý to je normální! Já přece musím vědět líp než on, že to normální není! Nikdy se mi hlava nemotala! Ráno jsem vyskočila z postele a mohla jsem skládat uhlí, co jsem v sobě měla síly! A dneska? Když jsem mu začala vysvětlovat, jaké problémy, které jsem nikdy neměla, teď mám, řekl mi, ať jsem ráda, že mi nic není a sestře řekl, zavolejte dalšího?! Chápeš to, Ireno?! Tak jsem mu řekla, ať tedy nás, staré, střílí, když nám nemůže pomoct, a on mi řekl, to musíte jinam, paní! A už si mě nevšímal! Tak jsem šla za svojí doktorkou a řekla jsem jí to a ona mě poslala na oční. Že prý ty problémy s motáním, můžu mít kvůli očím. Což je možné, protože mi říkala Helena, že Dáša měla něco podobného, co mám já a že prý jí doktor na to dal...“

Rozloučila jsem se s ní, a když jsem se po pár metrech otočila, už tam nestála. Zmizela.